Zkus občas říct "NE"

13.09.2020

aneb Míšin román o třech dějstvích

Když jsem přemýšlela nad tím, o čem se rozepsat tentokrát, byl výběr jasný. Nejenže jsem si s myšlenkou na toto téma pohrávala už delší dobu, ale i Marťa mi svým posledním článkem krásně nahrála a já tak mohu pouze rozvinout jedno z témat, které nastínila. Zákon přitažlivosti vážně funguje! (Btw pokud jste nečetli poslední Martinčin článek, tak šup na to, protože se jí tentokrát fakt povedl. Jak už jsem jednou říkala, mimo deadline - dokonce 2 deadliny - ale stojí to pak za to!!!)

Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli všechny věci, které děláte, aktivity, jichž se účastníte, či cokoli dalšího nachází své místo ve vašem životě proto, že o to sami stojíte, nebo je děláte i přesto, že vám to není dvakrát příjemné?

Už od malička nám bylo do hlavy vtloukáno být hodný, poslouchat, plnit, co se od nás očekává, a to jednoduché a kraťoulinké "NE" bylo spojované s odmlouváním, vzpíráním se a všemi možnými negativními konotacemi. To, co si myslíme my, nebylo důležité a jediným zcela zásadním bylo vyhovění druhému. Skoro jako kdyby na nás samotných vůbec nezáleželo a naší úlohou na světě bylo pouhé plnění něčích rozkazů a přání.

Možná teď trochu přeháním, možná ne.

Zkuste se jen zamyslet nad tím, kolikrát jste se účastnili nějaké party i přesto, že byste raději dali přednost klidnému večeru doma. Nebo vám třeba bylo hloupé neúčastnit se rodinné akce a ze slušnosti jste na ni šli i přesto, že jste věděli jak vám na ní nebude dobře. A co takhle poskytnutí zápisků, materiálů či vypracovaných úkolů někomu, kdo vám sám nikdy nepomůže a pouze zneužívá této vaší neschopnosti postavit se sám za sebe a říct to krátké "NE"? Že se alespoň v jednom z těchto příkladů vidíte? To já se zrcadlím hned ve všech třech.

KDYŽ CHCEŠ ZŮSTAT DOMA, TAK PROSTĚ ZŮSTAŇ DOMA

Pojďme se teď mrknout třeba na problematiku pracovních akcí, o které se ve svém článku zmínila Marťa (ta naše harmonie je fakt neskutečná, Marťas :D).

Toto téma se nemusí týkat jen asociálů a introvertů. Určitě jste se už někdy setkali s tím, že si v práci či ve škole nesednete úplně se všemi. I to je v pořádku! Každý jsme přeci jiný, máme různé zájmy, odlišný humor, jiný životní styl ... A to, že nejste s úplně všemi zrovna nejlepšími kamarády a nemáte potřebu jít s kolegy po směně na kafe (pivo záměrně nepíšu, páč za mě fuj - promiň tati, toto jsem po tobě nezdědila :D), a stačí vám pouhé slušné pozdravení se a prohození několika vět (někdy ani to ne), JE ÚPLNĚ V POŘÁDKU! Každý chodíme do zaměstnání se záměrem vydělat si peníze na život, jenž plyne mimo pracovní bublinu. Stejně tak i ve škole. Už dávno nejsem ta pubertální Míša, která má potřebu zavděčit se všem a mít pocit, že má kolem sebe milion blízkých lidí. Vystačím si s jedním pravým kamarádem a několika známými. Tím že mám doma nejlepšího kamaráda a přítele v jednom, kterého kvůli své časové vytíženosti příliš nevídám, volím často jako po školní či po pracovní aktivitu návrat domů, společnou procházku, večeři, hraní her... A TO JE TAKY V POŘÁDKU! Ve své bývalé práci jsem se setkávala s komentáři, že zase jedu domů za tím svým a že se mnou není vůbec sranda, jsem asociál, a že chodím do práce jen pro peníze. Ehm, excuse me? Jakože vy byste dělali to, co děláte úplně zdarma, s tím, že máte ještě další dvě školy? Mnohokrát jsem těmto komentářům propadla a šla po meetingu na to jedno pivo, ale stejně jsem pak neustále kontrolovala čas, kdy už můžu jít domů, nebavila jsem se, protože jsem často nebyla ve společnosti, kterou bych si sama vybrala, a vlastně jsem se na tom místě vyskytla jen proto, abych někomu udělala ... radost? No nevím, myslím si, že bylo ve výsledku všem úplně jedno, jestli tam jsem, nebo nejsem, jen měl někdo potřebu si do mě prostě rejpnout. (Zpětně jsem zjistila, že ten dotyčný neměl mimo práci žádný život ani kamarády, takže tím se mi vysvětlilo, proč nedokázal pochopit mé těšení se domů a snahu o co nejrychlejší návrat). Na druhou stranu, když se domluvím s někým, koho ráda uvidím, počítám s tím dopředu, sejdeme v nějakém příjemném prostředí (této definici za mě rozhodně neodpovídá hospoda či nějaký club) a v pro mě únosný čas (noční lelkování opravdu nezvládám, večerka je u mě přísně nastavená ve 23:00), umím být i dosti společenský člověk a užiju si to!

To je podle mě taky nutné odlišovat. Být společenský bez přemáhání se, či být společenský, protože se to očekává. Naštěstí patřím mezi ty lidi, kteří, i když je srdce spíše táhne ke klidným lokacím bez lidí a nedělá jim problém sedět o samotě v koutě a číst si knihu, dokáží působit extrovertně a hovořit s lidmi aniž by poznali, že mám pouze nasazenou masku a zas tak dobře se necítím.

Kavárenské povalování se, to by mi šlo 😊
Kavárenské povalování se, to by mi šlo 😊

Zkusili jste se teď zamyslet nad tím, jestli se vám občas něco takového taky nestává? Zkuste se jednou postavit za svůj vnitřní pocit a říct to tabuizované slovíčko "NE". Uvidíte, že se vám náležitě odmění. U někoho to může být opačné. Pro jednou řekne "NE" válení se u televize a vyrazí ven na krásnou procházku nebo stráví večer s kamarády, cokoliv, musíte ale vnitřně cítit, že to děláte kvůli sobě, a ne pouze pro splnění nějakého očekávání svého okolí. Zkuste být jednou trošku sobečtí a odměnit se. Každý toho máme ve svých životech hodně, celé dny se nezastavíme a těšíme se na trochu zaslouženého volna, tak proč ten vysněný free time zbytečně ztratit aktivitou, která vás nenaplní a nepotěší?

NEZASLOUŽÍ SI TVOU POMOC? TAK MU NEPOMÁHEJ!

Teď bych se chtěla podívat na další trošililinku problematický příklad. Jako věčný student se stále ještě potýkám s tématem vypracovávání úkolů, materiálů a zapisování výkladů z vyučování, přednášek a seminářů. Stejně tak jako mnoho studentů se i já ráno potýkám s nechtěním vstát z postele, nechutí vyplnit domácí úkol či si vypracovat zápisky z učebnice ke splnění zápočtu. Opravdu tomu tak je. Věřte nebo ne, ale i přesto, že mám zaměstnání, studuji dvě školy a k tomu jsem teď vlastně i (OMG) bloggerka :D :D :D zvládám plnit úkoly, mám všechny zápisky a jsem celkem samostatný student. O to víc mě dokáže naštvat, když mě nějaký lenoch spolužák požádá o zápisky z hodiny, na kterou se mu prostě nechtělo jít, či z knihy, kterou se mu prostě jen nechtělo číst. Nejvíc mě dostalo, když mi během karantény spolužák přímo zavolal a nadiktoval mi, které všechny úkoly mu mám poslat. Jakože pardon? Každý z těch čtyř úkolů mi zabral minimálně 8 hodin práce a já ti to mám teď během jedné vteřiny poslat na chat? No tak to ne. Na to si svého času příliš vážím. (Samozřejmě, že jsem do toho telefonu nedokázala říct "NE" a jak největší ovečka jsem poslechla a vše poslala ...) Snažím se na tom ale pracovat a občas být trošku, jak to nejlépe říct, asi sobecká? Cenit si své práce, svého času a takovýmto lajdákům prostě nepomáhat, nebo je spíše nepodporovat v lajdáctví.

Doufám, že si o mě teď nemyslíte, že jsem nejzlejší člověk a nikomu nepomáhám. Hovořila jsem teď o těch případech, ve kterých jde o pouhé zneužívání z něčí strany. Rozhodně nemám problém s pomocí spolužákům, kteří to myslí dobře, byli nemocní, něco nestihli a slušně mě požádali. Vlastně za to ani neočekávám nějakou výpomoc zpět, ale spíš jde o takové to, jak často vás o něco požádají a kvůli čemu vás žádají.

Přijde mi, že se dá tento příklad vztáhnout na mnoho dalších možných scénářů..., někdo po vás chce příliš často pohlídat psa, žádá, abyste po něm už po několikáté vzali směnu v práci, nebo za něj něco vyzvedli či zařídili ... Doufám, že jsme se nějak pochopili 😊 .

NEPROSPÍVÁ TI TO? TAK TO NEDĚLEJ!

Asi posledním podtématem, které bych tady chtěla otevřít je dělání nějaké činnosti, návyku jen proto, že jste si na to zvykli, nebo se to od vás očekává. Dám příklad (za který mě možná nějaký aktivista bude nenávidět) na známé popové hvězdě Miley Cyrus, která nedávno přiznala světu, že kvůli svým zdravotním problémům (myslím, že měla nějaké potíže s funkcí mozku) opouští veganskou stravu, jelikož do svého jídelníčku zařazuje ryby. Na to konto se všude začala sdílet videa o tom, jak je hloupá, protože rybí olej naopak způsobuje zvýšení rakoviny mozku, že vlastně nikdy nebyla správnou vegankou atd atd. Já za jejím činem naopak vidím odvážný krok, kterým chtěla světu ukázat, že bychom měli stavět sebe a své zdraví na první místo. Jak už jsem zde mnohokrát zmiňovala, každý jsme jedinečný originál, a proto pro každého z nás funguje jiná strava, odlišný způsob pohybu ... Proč bychom tedy měli na jedince útočit za to, že se rozhodl jít cestou vlastního zdraví a vrátil se k požívání ryb? Já osobně se stravuji primárně rostlinně, ale kdybych zjistila, že má mé tělo problém se získáním nějaké živiny a nejsem schopna ji touto stravou nahradit, pak bych se rozhodně snažila udělat cokoliv pro to, abych byla zdravá, i za cenu toho, že bych musela jíst maso, které se mi příčí. Zatím mám opačný problém, na kterém mohu dokázat, jak jsme všichni odlišní a proč nemůžeme měřit každého jednotlivce stejným metrem. Jak už jsem v posledním článku zmiňovala, zajímám se o zdravou stravu a stravuji se stoprocentně vegetariánsky, poslední dobou přecházím na rostlinné alternativy mléka, ale to pouze kvůli svému vlastnímu zdraví. I přesto, že nejím smažená jídla, příliš nesolím, nejím tučné maso, máme v rodině dědičný vyšší cholesterol, který se přenesl i na mě. Na člověka, který si ho rozhodně nemohl zavinit špatným stravováním. I přesto, že si za to vyšší číslo nemohu sama, snažím se najít variantu, která mi pomůže dostat se tabulkově do normálu, a to bez užívání prášků. Takže i když se nechci zařazovat do škatulky vegan, rozhodla jsem se říct "NE" svému milovanému sýru a kávě s mlékem, kterou jsem si jednou za týden dopřála 😊. Přítel, který stravu neřeší a jí spoustu slazených jogurtů a müsli k snídani, má cholesterol naprosto v pořádku (takže asi tak k tomu měření všech stejným metrem😊).

Z podobného důvodu jsem musela říct "NE" i běhání, ke kterému jsem si už postupně nacházela cestu. Ze stejného důvodu jsem řekla "NE" i pracovní nabídce, která by mi zabrala mnoho času, stála by mě spoustu nervů a za ty peníze by mi vlastně ani nestála 😊.

Je tady toho spoustu a spoustu, o čem bych chtěla mluvit a zahrnout do tohoto článku, ale už tak jsem se dost rozepsala a docela se bojím toho, jestli tento román vůbec někdo dočetl :D. 

Pokud ano, doufám, že vám sdílení mých myšlenek pomůže při příštím dilematu, jestli zůstat doma, či jít ven, rozhodování se nad tím, jestli se opět nechat zneužít s výpomocí, či čímkoli dalším, co je aplikovatelné na témata, která jsem zde zmínila. 

Mějte krásný den, děkuji za váš čas a budu se těšit příště! 

PS: jakýkoliv milý komentář či sdílení nás s Marťou moc potěší 😊.