Z pozéra princeznou 

02.10.2020

Marťa

Bonjour, naši milí čtenáři! Dnes si budeme povídat o kultuře. Předem prozradím, že tímto článkem si vlastně tak trochu připravuji půdičku pro své další plány. Občas bych vám totiž ráda předala nějaký střípek ze svých kulturních dojmů. Na začátek bych si s vámi ale chtěla popovídat o tom, jak umění vnímám, jaká byla má cesta k mému dnešnímu kulturnímu vkusu, a proč je umění tak důležitou součástí mého života. Jdeme na to!

Jedno z mých nejoblíbenějších míst v Praze je Národní divadlo, kde jsem jako divák poměrně často. Asi nikdy mě nemrzí nekonečné objevování nových inscenací a nových zákoutí divadla.
Jedno z mých nejoblíbenějších míst v Praze je Národní divadlo, kde jsem jako divák poměrně často. Asi nikdy mě nemrzí nekonečné objevování nových inscenací a nových zákoutí divadla.

Být od malička spíš umělec je celkem kříž. Zvlášť, když z vás příbuzenstvo chce mít sportovce a vy jste na jakoukoli fyzickou aktivitu naprosto, ale naprosto leví. Po zhruba pěti letech poslechu věty "Martinko, ty budeš jednou tenistka! Jako Martina Navrátilová!" a marných pokusech se obří raketou alespoň trefit do tenisového míčku, jsem se rozhodla, že pokud něco v životě rozhodně dělat nebudu, pak je to tenis. Nejenže mě nikdy nebavilo žádný sport sledovat, ale provozovat ho pro mě bylo čiré utrpení a frustrovalo mě, jak jsem nešikovná. Nedokázala jsem pochopit, že všem okolo to jde samo a ještě je to baví!

Od malička jsem totiž byla spíš princezna, která chtěla žít na zámku, číst knihy, učit se jazyky, tančit standardní tance, hrát na harfu, psát básně budoucímu princi, chodit v krásných šatech do divadla a na koncerty a popíjet kávu se zdviženým malíčkem (což se mi tak líbilo, že jsem to začala dělat naprosto podvědomě a až před pár lety mě na to někdo upozornil :D).

Mnohem víc než sporty mi tak imponovala vážná hudba. Maminka mi doma pouštěla Bocelliho a nějaký výběr nejprofláklejších symfonických skladeb na kazeťáku a já se při tom rozplývala a toužila po tom slyšet něco takového naživo. Ale to poměrně rychle zvládla zazdít má babička s dědou, kteří se snažili mě přeorientovat na dechovky a na božského Káju. No a teď otevřeme ne třináctou, ale tak padesátou třetí na osm západů zamčenou komnatu - dosyta se zasmějte - protože to druhé se jim povedlo a já prakticky celé dětství neposlouchala nic jiného než Trezor (samozřejmě včetně choreografie), Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš, Dám dělovou ránu a U-u-u-úterý třetího za-a-á-ří (tuhle hitovku nejspíš neznáte, takže vám tu vkládám sestřih té nejlepší části - tu si dejte, je to perfektní bizár!) a další gottoviny. :D Asi si dovedete představit tu deziluzi, když jsem nastoupila do školy, a zhruba ve třetí třídě mi bylo řečeno, že poslouchat Goťáka je pěkná trapárna. :D

No, a tak začalo moje hudební a vlastně obecné schisma. Rozkol mezi tím, co se mi líbí, a tím, co je obecně považované za moderní a skvělé. V dětství a dospívání se k tomu snadno necháte strhnout a chcete za každou cenu zapadnout. Čest všem, kteří tomu dokázali čelit s hrdostí. Roky jsem sledovala hitparády na Óčku (cool kanály typu MTV jsme totiž doma neměli :D) a s kamarádkami si posílala přes tehdy neuvěřitelný vynález jménem Bluetooth nejnovější skladby, které se mi ve skutečnosti vlastně ani nelíbily. Jasně, občas se našlo něco, co mě oslovilo a broukala jsem si to sama od sebe. Ale to opravdu dost zřídka. Našla jsem si pár interpretů, které jsem měla ráda, ale které bych už si dnes neposlechla. Mám totiž standardní deformaci operní zpěvačky - slyším každou technickou nepřesnost, a každý, byť lehce, falešný tón. Technika některých popových zpěváků mi při poslechu tak drásá nervy, že mě z toho často úplně rozbolí v krku a jejich poslech mi vůbec, ale vůbec nedělá dobře po psychické ani fyzické stránce. Jako vážně.

Abychom se ale vrátili k meritu dnešního článku - ztratila jsem roky a roky tím, že jsem zastírala svůj skutečný kulturní vkus jen proto, abych byla přijata v širší společnosti svých vrstevníků. Mým cílem bylo především nebýt trapná, vyznat se v nejnovějších hitech, módních trendech (které se mi často taky vůbec nelíbily, ale nosila jsem je), drbech ze světa showbyznysu a nepřiznat, že bych náhodou mohla najít zaujetí v něčem, jako je vážná hudba nebo literatura. Studovala jsem "bravíčko" a všechny novinky, o kterých informovalo, a občas si vylepila na stěnu nějaký plakát, abych srovnala krok s kamarádkami. Vybudovala jsem si falešné uznání, o nějž jsem usilovala, ale ztratila tím kvanta drahocenného času, který jsem mohla věnovat něčemu užitečnějšímu.

Na druhou stranu, ne že bych byla flákač. Moji rodiče (a hlavně naše babička-admirál) nechtěli, abych ztratila ani minutu volného času, a tak mě přihlásili na všechny obory na základní umělecké škole, takže mi žádný volný čas v podstatě ani nezbyl. :D Postupně se zjistilo, že na malování jsem naprostý antitalent. A zatímco jsem snila o klasickém baletu, tanečky, kterým se tak u nás v "zušce" říkalo, do toho měly hodně daleko, takže i "baletit" jsem přestala poměrně rychle. Dost mi imponovala taky příčná flétna, ke které ovšem vede cesta přes pět let studia klasické "zobcovky", která mě nikdy nebavila, a po čtyřech letech mi došly nervy. No a z toho, co mě nezačalo otravovat, se jaksi vycizeloval zpěv. Na který jsem nikdy nebyla ten extra talent s absolutním sluchem.

Asi tak do třinácti let jsem zpívala zhruba jako chvění lístečku ve větru. :D Ale pak se to nějak zlomilo a já se rozhodla, že aspoň tady si prosadím svou a že vykročím z komfortní zóny a budu zpívat klasiku (rozumějte operu). No, jen si zkuste třináctiletým spolužákům na základní škole říct, že si doma po večerech posloucháte Rusalku a že byste to jednou rádi v divadle zpívali vy. Jasně, že jsem to nezvládla. Ale měla jsem pocit, že mi poprvé v životě něco jde. A tak jsem postupně začala odstřihávat všechny ty otravné pozérské nitky a nacházela vlastní kulturní identitu.

Nejsnazší byl ten přerod po odchodu na gymnázium, kde jsem najednou nemusela vláčet za sebou nějakou starou falešnou image, ale mohla být i pro vrstevníky upřímnější a opravdovější Marťou. Zamilovala jsem se do klasické literatury a hltala jednu knihu za druhou, dokonce jsem byla schopná přiznat, že mě baví číst Jiráska (což tehdy nechápala ani moje češtinářka :D) a že mou oblíbenou autorkou je Němcová. Objevila jsem krásy poezie a pokoušela jsem se psát básně ve starých formách, které už dnes málokdo oživuje (pro kamarádky bohemistky - moje oblíbená je sonet v alexandrínu nebo v shakespearovském rozložení slok v pětistopém jambu 😊). 

Začala jsem mnohem víc poslouchat vážnou hudbu a rozpoznávat ta stará známá díla z maminčina kazeťáku. Zamilovala jsem se do Paříže a začala se učit francouzsky a poslouchat šansony (což je dodnes hlavní náplň mých volných chvil - asi největší mainstream z toho je ZAZ, Édith Piaf a Charles Aznavour, ale skoro víc mě baví interpreti 40. let, které dnes skoro nikdo nezná). Uchvátilo mě kouzlo černobílých filmů stříbrného plátna a zamilovala jsem si prvorepublikový swing, obojí mě okouzlovalo svou noblesou. Rezignovala jsem na to, co mě nebaví, a v klidu přiznávala, že mým oblíbeným hercem není Di Caprio, ale Oldřich Nový. 😊 

Když jsem odešla do Prahy na vysokou školu, chvíli jsem bojovala s tím, že jsem na celý ten otevírající se nekonečný kulturní horizont úplně sama. Pak mi ale došlo, že to je jen společenská zvyklost. Že je mnohem lepší jít na symfonický koncert sama, než otravovat někoho, kdo ty tři hodiny protrpí. Že není žádná ostuda jít sama do divadla, ale že je naopak naprosto osvobozující nemuset se strachovat, že se váš doprovod nudí a třetí dějství prospí. Tehdy jsem si uvědomila, že pokud má cenu do něčeho investovat peníze, tak je to umění a nikdy nejde o ztracený čas ani finanční vklad. I špatná inscenace vás ohromně poučí a z dobrého koncertu se naopak můžete těšit ještě roky. Najednou jsem byla skutečně ta princezna, o níž jsem snila, pokaždé, když jsem si oblékla společenské šaty a vyrazila někam na ples nebo do divadla. A dokonce i tehdy, když jsem si místo psacího stolu koupila lístek na Dvořákovo Requiem. :D Když chcete prožít umění, nepotřebujete společensky vyžadovaný doprovod.

Ale uznávám, že když si k tomu najdete toho pravého prince, svět je najednou ideální. 😊 Dneska už se ani v nejmenším nestydím říci někomu, že současnou hudbu v podstatě moc neposlouchám a že jsem víkend strávila na výstavě, v muzeu, na opeře nebo na bohoslužbě v kostele. Nemám potřebu si před nikým hrát na to, jak hrozně jsem cool, a radši si dělám legraci z toho, že jsem vlastně takový chodící skanzen všeho, co si dovedete představit. A je mi to naprosto jedno, protože takhle jsem šťastná. Vlastně mě tohle všechno jako blogerku dost diskvalifikuje, ale já jsem se rozhodla být autentická a upřímná. A třeba povzbudit některé z vás, kteří mají koníčky nebo vkus, který se tak úplně neslučuje s obecnými preferencemi. Obklopte se takovými lidmi, kteří jsou dostatečně vyzrálí a inteligentní na to, aby vás respektovali takové, jací jste. Ne tolerovali a za zády pomlouvali, ale skutečně respektovali a naopak za vámi přišli pro radu, když ví, že tohle bude zcela jistě vaše parketa, které oni nerozumí. Neztrácejte naději proto, že měl někdo nevybíravé poznámky a vás to mrzí. Držte se věcí, které vám dělají radost a neskrývejte své pravé já za nějaké společensky přijatelnější. 

Buďte šťastní a dělejte věci, které vás naplňují. Většina z těch blbečků, co se vám na základce smáli, má totiž sama nějaký nezpracovaný problém, a když se na ně podíváte za pár let, zjistíte, že jsou to vlastně vcelku zoufalci, kteří neví, co se svým životem. Možná proto, že sami nejsnáze podlehli tomu, co se od nich očekávalo, a své pravé já někde na té cestě úplně ztratili. Tak ho neztraťte a buďte pyšní na to, že jste jiní! Jednou oceníte, že jste žádnou hloupou pózou neztratili drahocenný čas. Splnit se totiž dá jakýkoli sen. A jestli jste od malička chtěli být princeznou, najděte si způsob, jak jí být v každodenním životě. :)