Vypni si mikrofon! Všechno slyšíme...

26.02.2021

Marťa

Zdravím všechny čtenáře a čtenářky. Dnes se společně pobavíme u odlehčeného miničlánku o tom, jaké nástrahy na člověka čekají při on-line výuce či práci z domova. Už dvakrát jsem se totiž totálně zesměšnila a Míša mě nabádala, abych tuto zábavnou zkušenost sdílela. 😊

Předpokládám, že něco podobného se asi stalo spoustě z vás, tak se aspoň můžete pobavit na můj účet nebo se mnou naopak sdílet svou zkušenost v komentářích, ať v tom nezůstanu sama. Čili, asi tušíte, že tu bude řeč o nechtěně zapnutém mikrofonu v nepravý čas. Možná se teď trochu divíte výběru úvodního obrázku, ale nebojte, včas pochopíte.

Zkušenost číslo jedna. S Míšou jsme plánovaly napsání společného článku, rozhodla jsem se tak vynechat on-line hodinu moderní harmonie vzhledem k tomu, že absence na tomto předmětu se vůbec neodvíjí od toho, zda jste v danou dobu připojeni na Skypu, kde probíhá výklad, ale od toho, zda odevzdáte úkol (který mně při absolutním nenadání na tento předmět rozhodně nezabere vyučovací dobu 45 minut, ale v průměru tak 4 hodiny). Znechucená tím, že vlastně nemá smysl se připojovat, když na tom nezáleží, vyrazila jsem autem k Míše domů.

Už jste všichni slyšeli, že jsem šla za školu...?

Zrovna, když jsem chtěla zaparkovat, ozval se ten známý zvuk skypového hovoru tůdůdu-tudůdů připomínaje právě začínající výuku. Nějak jsem to rychle odklikla, abych mohla auto co nejdřív srovnat na parkovací místo, a vyrazila jsem ke zvonku. Než mi Míša přišla otevřít, trvalo to ještě pár minut, ale setrvávala jsem v klidu a tichu. Shledání u dveří. "Ahooj, já jsem se na tebe tak těšila," hlásí Míša. "No já taky, jak se máš?" Minutka konverzace, smějeme se při cestě k výtahu. Pak povídám Míše: "Ještě že jsi mě ukecala, abych na tu harmonii nechodila a jela radši k tobě. Ten předmět mě tak zoufale nebaví a je úplně na nic tam sedět," postěžovala jsem si a přidala pláč o tom, jak úkolům vůbec nerozumím a jak si tam přijdu jediná úplně mimo, ještě ke všemu v cizí třídě, kde není nikdo, koho bych znala. Takže povídáme, povídáme, já si stěžuji, jak je harmonie na houby, usazuji se k Míše na gauč a najednou zaregistruji na mobilu nějakou neobvyklost. Na pozadí se odehrává skypový hovor. "Jé, mně tu běží ta harmonie. No tak to je dobrý. Tak já tam zůstanu asi připojená, ať to aspoň vypadá, že tam jsem," směju se, ale po chvíli hovor beztak vypínám a pokračujeme v povídání.

Všechno super, večer přijdu domů a s pocitem provinění si říkám, že si záznam z on-line výuky přece jen pustím, ať vím, co se tam dělo. Holt se ve mně ten poctivý studijní typ nezapře, no. Při výuce je celou dobu slyšet lehký šum, ale nevšímám si toho. Asi za 15 minut následuje ženský hlas a štěbetání. Nějaká blbka si asi nevypla mikrofon, říkám si. Štěbetání pokračuje, slyšet je jen cosi jako "Jak se máš" a pak jen smích. "Aha, slečna Heroldová," slyším, jak najednou profesor říká moje jméno, a polívá mě studený pot. Při onom mírném parkovacím odkliknutí jsem hovor asi omylem přijala i se zapnutým mikrofonem. Téměř dostávám infarkt, že bude slyšet každé slovo, které jsem řekla, včetně toho, jak je ten předmět na houby, jak mě nebaví a jak si to ale nechám hrát, aby to vypadalo, že tam jsem. Těch pár vteřin trvalo snad celou věčnost. Naštěstí byl vyučující tak osvícen, že mi mikrofon vypnul sám. Uf a třikrát uf. Ten strach a stud, co mě zaplavil poté, co jsem uslyšela svoje jméno, by mě měl vyléčit od všech podobných pokusů... jenže!

Pan ředitel chce meditovat?

Nu a dostáváme se ke druhé zkušenosti, která je ještě o něco zábavnější. Minulý týden začala postní doba, což je tradičně období, kdy se snažím nějak duchovně usebrat a naladit se na spirituální vlnu. Přihlásila jsem se tak na jeden on-line exerciční kurz. Nebudu vás tím zatěžovat, ve zkratce šlo o takový společný kurz tiché meditace, rozdělený do několika bloků během celého dne. Minulý pátek jsem v klidu absolvovala ranní cvičení a celá vymeditovaná jsem si řekla, že zase trochu obejdu účast na on-line výuce a budu raději meditovat. Jinak jsem přece tak pilná a aktivní, tak se jednou nic nestane. V 9:50 začala hodina dějin hudby, kam jsem se v klidu přihlásila ve Skypu na mobilu. Rozhodla jsem se, že si výklad ztlumím a přihlásím se až ke konci hodiny, kdy skončím s meditací a dopíšu si zápisky. Kontroluji, že video i mikrofon jsou vypnuté (!!). Přitom jsem si na počítači otevřela Zoom, kde měl od deseti probíhat můj další meditační kurz. Zesílila jsem zvuk, ať případně slyším, že už se začalo, a rychle jsem si ještě do kuchyně odběhla pro vodu a nějaké nezbytnosti. Trvalo to necelé dvě minuty. Po návratu slyším, že doprovázející na exerciciích už začal mluvit k nějakým organizačním věcem. A zároveň okamžitě registruji asi pět zpráv od spolužáků, ať si vypnu mikrofon. :D Okamžitě všechno vypínám a propadám se trapností.

No, jak bych vám to řekla. Stalo se přesně to, co tušíte. Mikrofon na mobilu nebyl vypnutý a začal streamovat meditační kurz celé třídě do hodiny dějin hudby. To ale není všechno. Celému příběhu nasadilo korunu to, že doprovázející měl dost podobný hlas jako ředitel konzervatoře. Čili, když se na hodině dějin hudby ozvalo něco jako: "Dobrý den, jsem rád, že jsme se tu společně sešli. Pokusíme se následujících 30 minut soustředit a být tady a teď. Nechám na vás, jestli si necháte zapnuté kamery...", profesor se vyděsil a po pár pokusech zjistit, o co se jedná, zoufale zvýšil hlas s otázkou: "To je pan ředitel?". Spolužáci mezitím přišli na to, že hlas se ozývá ode mě, a uklidnili situaci, já zachytila už jen něco jako úlevné "Já jsem si myslel, že přišel na inspekci...". Bylo mi ho dost líto, protože ho chudáka asi taky trochu chytil stres z toho, že se mu na Skypu bez jeho vědomí vyrojil nový, navíc inspekční účastník. Mně bylo samozřejmě vrcholně trapně, ani jsem si nebyla jistá, co přesně spolužáci zachytili - ovšem samozřejmě, že se to stalo v době, kdy již bylo spuštěno nahrávání, a tudíž je nyní možné se mi smát opakovaně i ze záznamu, a to ještě po celých 23 dní. :D Z meditace už samozřejmě nic nebylo, protože mě tahle epizoda dost rozhodila a ve finále, když jsem četla reakce spolužáků a poslouchala zpětně nahrávku, také dost rozesmála - a to je co říct, protože mě přiměje ke smíchu spíš máloco a málokdy.

Karma je zdarma. Tady a teď!

Nakonec se mi povedlo dost pobavit i doprovázejícího meditačního kurzu, když jsem mu na osobním rozhovoru celou historku o tom, jak byl považován za ředitele na inspekci, vyprávěla, a shodli jsme se na tom, že to nebyl ztracený čas, ale že s následnými záchvaty smíchu jsem byla "tady a teď" nejspíš víc přítomná, než kdybych se o to vědomě snažila v půlhodině ticha. A že i takové okamžiky k životu patří a upřímný smích - zvlášť ten nad sebou samým a ne nad chybami ostatních - je vlastně požehnáním.

A samozřejmě také přesně vím, proč se mi tyhle dvě epizody staly. Bylo to vždycky, když jsem se snažila něco obejít, ošidit nebo dělat víc věcí naráz - a to se prostě nevyplácí. Takže to beru jako takové přátelské pošťouchnutí shora, o kterém teď aspoň můžu napsat a pobavit vás taky, a příště si dát větší pozor, abych se nesnažila obcházet pravidla nebo nebyla rozpolcená mezi několik činností najednou.

Uzavřít se to dá snad jen ohranými a kýčovitými slovy "Karma je zdarma". Ve finále je na vás, jestli se sami sobě upřímně zasmějete, nebo to vezmete jako varování, každopádně se z každého takového trapasu dá vzít ponaučení pro příště. A kdyby ne, aspoň máte vtipnou historku pro přátele.😊

Dneska budu obzvlášť ráda, když se v komentářích podělíte o své skypové trapasy. 😊 Já už se s vámi loučím a vypnutým mikrofonům zdar!