Výhry a prohry

28.08.2020

Míša

Včera jsem při naší tradiční večerní partičce deskových her, kdy jsem konečně po dlouhé době zase vyhrála, přemýšlela nad tím, že během této nastalé situace určitě spousta z vás opět nalezla krásu společenských her.

Když jsem byla mladší, byla u nás tato forma zábavy na denní bázi. Ať už šlo o klasické Člověče nezlob se, kostky, šachy, nebo karetní hry jako Autobus nebo Žolíky. S přibývajícím věkem jsem tyto hry opouštěla a nahradil je mobil, televize nebo četba knih. Během cestování po světě jsme s přítelem opět postupně objevovali krásy hraní karet, které nám pomáhaly přežít opožděné lety nebo nám zpříjemnily odpočinkové dny na pláži. Toto jaro a léto jsme po nich sáhli hned několikrát, přesněji řečeno každý den. Během karantény nás už bolely oči z televize, já knihy nemohla už ani vidět, a navíc jsme chtěli čas trávit tak nějak víc spolu. Během koukání na televizi jsme přeci jen tak více oddělení a ve svém světě.

No, a tak jsme hráli. Hráli jsme často a hodně, čímž došlo k tomu, že nás naše osvědčené klasiky jako Autobus a Two´s Up, což je takové britiš Prší na steroidech, omrzelo a my hledali další alternativy. Karanténa spustila obrovskou vlnu hry Bang. Každý ji hrál, sdílel, doporučoval a já nabyla pocitu, že tuto hru prostě musím mít. To musí být přeci taková zábava, když přemýšlíte nad strategií a vyhrajete pomocí něčeho jiného, než je jen karta, kterou si "líznete" a následně přiložíte na kartu stejné barvy či čísla. Náš hon tedy započal. Toužila jsem po hře Bang, dokud jsem nezjistila, že je k její hře potřeba čtyř a více hráčů (což bylo během nastalé situace neproveditelné a pro nás celkově neproveditelné, páč nemáme kamarády...) Takže jsem googlila dál a dopídila se k Bang duel, variantě jak pro nás dělané. Abych celý tento příběh zkrátila. Už, už jsme hru kupovali, když tu jsme zjistili, že je nutné rozumět nápisům na kartičkách. Česká verze, která je zde jako jediná dostupná, tím tedy padla a verze v angličtině byla všude ale naprosto VŠUDE, i on-line vyprodaná. Hold nejsme jediní, kdo během lockdownu sáhl po tomto "PomahačiNějakZabítTenČas".

Naše hledání jiných alternativ dopadlo dobře a netrvalo dlouho, a i my jsme se stali pyšnými majiteli společenských her, a to hned dvou! V naší Krabici zábavy našla své místo Jaipur a 7 Wonders Duel. Pravidla her a o čem jsou sem vypisovat nebudu, jen kdyby někdo vyloženě stál o recenzi :D, o tom tento článek není a ani nechci, aby byl.

Tento článek si klade za cíl předat docela deep myšlenku, tak uvidíme, jestli se mu to povede 😊.

Samozřejmě, že během hraní společenských her narazíte na nemalé překážky, jako je prohra. Ano, tato nepříjemná skutečnost doprovází každé započaté kolo a je mi jasné, že se s touto nepříjemností též potýkáte a také ji zrovna nemilujete.

Když jsem byla mladší, tak jsem měla problém s tím, když jsem nevyhrála. Rozumějte, není to tím, že bych nebyla schopná přijmout prohru, ale spíš jsem si připadala ztracená a nemožná, když ne a ne vyhrát a jedna prohra doprovázela druhou. Mamča totiž nepatří mezi ty rodiče, kteří vás nechají vyhrát a dají vám vítězství zadarmo. Tvrdě mě porážela a výhru jsem si musela sama vybojovat. V tu dobu jsem z toho byla špatná, ale o to sladší byl moment, když jsem si vítězství opravdu zasloužila. Takže ano, jsem schopná přijmout prohru, ale nezvládám momenty, kdy jedna střídá druhou a já si hru ani nejsem schopná užít. Od čeho potom člověk hraje? Hraje přeci proto, aby zaplnil ten volný čas a užil si ho s někým blízkým. Přeci nejde o to, kdo vyhraje, ale o ten proces.

A zrovna nad tím jsem přemýšlela zrovna nedávno, když jsme s bojem hráli několikáté kolo 7 Wonders Duel a já měla tak špatné karty, že jsem si v té hře opravdu nemohla ani škrtnout. Nedalo se na mě vztáhnout ani známé rčení: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, protože jsem se hry vlastně ani nezúčastnila. Byla jsem z celého procesu a protahování mého trápení otrávená a tím pádem i nepříjemná na přítele, kterému jsem tak kazila jeho prvotřídní vítězství (to jsem v ten okamžik samozřejmě nebyla schopná vidět). Měla jsem chuť to vzdát, protože to přeci stejně nemělo cenu, jelikož nemám šanci vyhrát, a nebavilo mě to... Druhý den se poštěstilo na karty mně a já podobným způsobem, jako předešlý den vyhrál přítel, zvítězila. Misky vah se tedy obrátily, ale reakce nás dvou byla odlišná. Zatímco já se předešlého dne chtěla vzdát a vykašlat se na to, on do poslední chvíle taktizoval a snažil se něco vymyslet. Jednoduše si užíval ten proces, což na něm obdivuju, a chtěla bych to umět.

Proč si tady přede všemi sypu popel na hlavu a vyprávím vám o něčem tak nedůležitém, jako je společenská hra? Přijde mi, že se celý tenhle příběh dá krásně vztáhnout na naše každodenní životy. Dejme tomu takové zkouškové na vysoké škole. Snažíte se, pilně se připravíte na zkoušku, kterou ale nedáte. Ani si na ní takzvaně neškrtnete a máte pocit, že jste naprosto zbyteční, neschopní a nemá vůbec cenu se snažit (doufám, že takovéto stavy nemáte, já však ano a obávám se, že nejsem sama). Sedí sem například pro někoho nekonečný boj najít si práci, kdy obchází pohovor po pohovoru a ono to ne a ne vyjít. Stejně tak nekonečné honění se za bohatstvím a povýšením v práci. Přijde mi, že má spousta lidí tendenci k tomu upínat se k nějaké výhře, vysněnému "až", okamžiku, kdy bude všechno skvělé, a zapomínáme na to, že ta cesta a právě ten boj je sám o sobě cílem. To kolo 7 Wonders Duel jsem tentokrát vyhrála a příště třeba zase prohraju, ale to nevadí, protože na tom přeci nezáleží. Poštěstí se někdy jindy, kdy na kýžené místo vítězů dosáhnu. Stejně tak to bylo i s tou zkouškou, kterou ne a ne udělat. Nakonec jsem ji zdolala a život jde dál. Bohužel to tou zkouškou neskončilo. Rozhodně nebyla jedinou překážkou na mé cestě a je dost možné, že byla jednou z nejmenších a ty největší na mě teprve čekají. Musím však zapracovat na své tendenci upínání se k tomu tíženému "až".

Až vystuduju, tak budu konečně šťastná, protože nebudu muset chodit do školy. Až se přestěhujeme do většího bytu, tak to bude skvělé žití, protože budeme mít balkon a budeme moct snídat venku. Až bude zima, tak bude všude krásně, protože konečně nebude vedro. Až bude léto, tak bude všude krásně, protože mi konečně nebude zima. Až budu starší, budu moci dělat to a to....

Well, teď mám prázdniny a do školy chodit nemusím a stejně si nacházím nějaká další "až". Snídani si můžeme dát venku i teď, když jdeme na procházku, nebo když jedeme na víkend do hotelu, který má balkón - člověk si pak takovýchto malých vzácností, daleko více váží. Krásně je jak v létě, tak v zimě, protože nám každé z těchto období nabízí jiné možnosti. Až budu starší, tak budu moci dělat něco, co teď nemohu, ale zároveň přijdu o možnosti, které mám nyní.

Pojďme na tomhle společně zapracovat a užívat si každý moment. Chvíli ve škole, v práci, v metru, všechno! Je mi jasné, že jsem se z tématu společenské hry dostala k takové dost sluníčkové a možná naivní myšlence, ale proč ne? Kdybych tuto myšlenku nenapsala teď, tak bych se k ní už nikdy nemusela dostat, protože AŽ BUDU STARŠÍ A ZKUŠENĚJŠÍ, tak už možná věci budu vidět jinak a něco takového už nikdy nenapíšu.

Mějte krásný den!