Haló, tady introvert. Nezapomněli jste na mě?

12.05.2021

Marťa

Je to tady! Nový článek se objevil... dech se zrychluje, srdce tluče jako o závod. Jsou ty holky ještě vůbec naživu? ptá se v duchu čtenář bažící po novém článku... Co se to vlastně stalo, že se odmlčely? Pád meteoritu, cesta na Měsíc nebo odcválaly na jednorožci vstříc duze a pěstují si teď v Zemi Nezemi kytičky živené zpěvem?

Občas se na mě valí toolikhle informací a nezvládám je zpracovat.
Občas se na mě valí toolikhle informací a nezvládám je zpracovat.

No dobře, tak dramatické to zas není, já vím. 😊 Inu, co se dá dělat. Sice jsme se odmlčely obě, ale můžu za to hlavně já, v poslední době se na mě navalila spousta práce, obnovila se praktická výuka ve škole, všechno se nějak závratě zrychlilo a prostě jsem úplně přestala stíhat. Míša pro změnu smaží každý den svou bakalářskou práci a po očku sleduje, jestli už jsem nevyplodila nějaký ten článek. No a samozřejmě nevyplodila, takže... No prostě se moc omlouvám.

Taky musím přiznat, že jsem Škatulku trošku zradila, protože ke mně po jednom úspěšném FB statusu přicupitala nabídka otevřít si názorový blog na mém domovském Aktuálně. Samozřejmě jsem neuměla říct ne, takže to teď pojedu na dvou frontách. Ale to zvládneme a bude to jízda, tyhle bezstarostné řeči o ničem budu totiž stále odkládat sem. 😊

Svět je pro stavěný extroverty

No a o čem bych vám ráda řekla dnes? Určitě jste zaznamenali spoustu článků o duševním zdraví, které během pandemie kolísalo, o tom, jak utlumení sociálních kontaktů vede k depresím, jak lidé ztrácejí motivaci, protože jsou zavření doma a tak dále a tak dále. V tomhle narativu mi ale chybí jedna důležitá věc. Je totiž (tak jako všechno) uzpůsoben především extrovertům. Nebudeme si nalhávat, že svět dnešní je obecně víc nakloněn extrovertům. Kanceláře se pozvolna mění v open space, jak jsme o tom už jednou mluvili, člověk je neustále tlačen k práci a soustředění v kolektivu. Ať už po celou školní docházku, následující studium, ale i ve spoustě profesí a v důsledku v mnoha dalších aspektech života.

Jenže teď jsme v nebývalé situaci. Svět se na několik dlouhých měsíců přizpůsobil introvertům. Omezili jsme cesty do práce, pracovali z domova, nepotkávali davy v MHD ani v obchodních centrech, pod okny se nám nedružily partičky kuřáků před restauracemi a hospodami... Cestování jsme omezili na nejnutnější setkání (teda aspoň, pokud jsme zodpovědní). Žádné firemní večírky, žádné družení o přestávkách. Najednou se objevila možnost vypnout při on-line hodinách hloupé dotazy a stížnosti spolužáků, které nám drásají nervy. Některé věci se najednou daly napsat, namísto toho, abychom si je třikrát opakovali osobně. A chápu, že pro většinu lidí to byly stresující a frustrující chvíle. Samozřejmě. A jasně, že i introverti chtěli vídat své příbuzné nebo blízké přátele. Všude se psalo o tom, jak si udržet duševní zdraví, nevypadnout ze sociálního kontaktu a zůstat pozitivní.

Jenže...! Teď jsme v situaci, kdy se svět vrací pomalu k normálu. A na duševní zdraví introvertů, kteří poznali, že když nemusí poslouchat tříhodinové hovory kolegů nebo ruch kanceláře, cítí se mnohem méně vyčerpaní, už najednou nikdo nemyslí. Žádný návod na to, jak zvládnout návrat, jsem nezaznamenala. Jen samé hurá a jupí, protože se teď zase můžeme všichni vídat, dát si spolu pivko a popovídat si, jak jsme se měli.

Takže, abych odpověděla na otázku, jak se mám (jo, vím, že se na ni nikdo neptal, ale odpovím stejně 😉 ) : je to těžké. Mám štěstí, že je ten návrat aspoň pozvolný, ale musím přiznat, že mám najednou problém snést štěbetání na některých hromadných hodinách ve škole. Že mám problém snést ruch chodeb, kam jsem si chtěla jít zatelefonovat. Nebo nalepená na ostatní cestující v MHD, poslouchat jejich hovory a modlit se, ať jsem co nejdříve v cílové stanici. A když najednou slyším, jak se všichni chtějí vidět a všechno to probrat, tam mě někdy prostě jímá hrůza.

To už mám zase vstávat?

Další samostatnou kapitolou je, že jsme si během práce a vzdělávání z domova mohli alespoň částečně přizpůsobit režim svému chronotypu. Ranní ptáčata začala standardně brzy a večer měla dřív volno, my sovy jsme přestaly být vyčerpané ranním vstáváním, ale spánkem o hodinku dvě delším jsme naopak nabraly na efektivitě a práce, která by od 7 ráno trvala čtyři hodiny zvládneme od 11 třeba i za dvě. Jenže najednou je tu zase budíček v sedm, dvě hodiny probírání se, navíc výběr oblečení, líčení, běh na autobus... všechen ten známý zrychlený kolotoč, jenže k tomu přibývá nutnost si uvařit, protože není, kam si zajít na oběd. Pomalu se tenčí zásoby silonek bez díry, novou jarní verzi už by snesly boty i kabát, jenže na to teď nějak není čas... a už vůbec energie a chuť se vydat do mraveniště obchodních center.

Zkrátka mi to připadá trochu nefér. V lockdownu se nejrůznější weby jen hemžily tipy na to, jak si udržet zdravý spánek, jak nepropadat úzkostem, jak nebýt frustrovaný z toho, že musím být sám se sebou až příliš často, jak udržet zdravé vztahy s přáteli nebo jak vydržet doma zavřený s partnerem. A teď nic. Prostě nic. Na introverty se opět zapomnělo a do toho se hrnou zástupy známých, kteří nám chtějí vyprávět, jak se celý rok měli. Upřímně, jímá mě z toho panika a někdy je mi tak špatně, že se mi z toho obrátí žaludek a radši nikam nejdu. Tipy na to, jak si zvyknout na to, že partnera v týdnu uvidíme zase už jen hodinu denně před usnutím, nejsou. Takže se vší silou upínám k víkendu, kde už ale všichni chtějí zase plánovat nejrůznější setkání, abychom se mohli socializovat.

Vůbec neříkám, že některé přátele neuvidím ráda, nebo že si nechci popovídat se spolužačkami o přestávce, taky nejsem úplně asociál. 😊 Jenže se všechno z klidového režimu najednou přeplo do režimu "musíme to všechno teď rychle dohnat". A to je jeden z důvodů, proč jsem dlouho nic nenapsala.  Protože chodím domů absolutně vyřízená a přetížená všemi těmi slovy a nechci další chrlit na papír (rozumějte do notebooku 😊).

Jak jste se rok měli, nemusíte vychrlit najednou

Chápu, že pokud jste nevypovídaní extroverti, asi to pro vás není lehké čtení, ale přesto, zkuste se nad tím zamyslet. A než zahrnete známého dvouhodinovým monologem o všem, co se vám během lockdownu stalo, zkuste si všimnout, jestli má vůbec zrovna čas a náladu vaše příhody poslouchat. Doporučuji třeba texty Hospodářských novin ze série Zpátky do kanclu (která se jako jedna z mála věnuje právě návratu do práce), konkrétně článek "Jak zastavit ukecaného kolegu?". Myslím, že nebudu sama, kdo se společenštějším přátelům během uzávěrky raději nesvěřoval s myšlenkami jako "jsem konečně produktivní, protože můžu být doma a nikdo mě neotravuje". Taky jsem chápavě kývala a poslouchala, jak jim chybí sociální kontakt a snažila se jim ho psaním co nejvíc vynahradit. Teď je ale s empatií řada na vás. 😉

Dneska máme jen takové rozehřívací kolo, takže už se blížíme k cílové rovince článku. Chápu, že spousta lidí řeší důležitější problémy, nicméně psychické zdraví by pro nás mělo být prioritou. A na duševní zdraví introvertů se prostě obecně myslí méně a svět k nim není tak přívětivý. Takže vám všem posílám pozitivní energii a lásku. Postupně to zvládneme. Jen se občas nesmíme bát říct: "Nezlob se, povíme si to jindy," nebo "Teď není ta správná doba, ale ráda někdy zajdu třeba na kafe" a odložit schůzku na chvíli, kdy nás nebude stát tolik sil.

A na závěr vám ještě doporučím knížku Ticho aneb Síla introvertů ve světě, který nepřestává mluvit od Susan Cainové. Určitě se vám bude líbit a buď vás uklidní, že nejste sami, nebo třeba získáte víc empatie.

Tak, to už je opravdu vše a budu se na vás těšit někdy příště.

Vaše asociální Marťa 😊