Stěhováníčko - aneb článek složité výstavby a nesčetných peripetií, vyprávějící o strastiplném stěhování dvou mladých lidí

06.11.2020

Marťa a Míša


Volejme hurá a tři dny se radujme! Tady Míša, která vás zdraví tentokrát už z nového!

Tak co Míšo, už jste zabydlení?

Včera jsme uklidili poslední kout, vybalili poslední tašku a objednali poslední kus nábytku - gauč, ale povím ti, byl to očistec, ale však ty o většině našich stěhovacích patálií víš a jedna byla pro tebe dokonce daleko větší 😊. Kdo však nemá ponětí, co se dělo, jsou naši čtenáři. Pojďme jim tedy zlepšit den našimi strastmi.

zdroj: unsplash.com
zdroj: unsplash.com

No, Míšo, ráda bych si poslechla, jak probíhalo balení, protože během stěhování jsem si stihla všimnout, že tvůj boj není úplně king organizace. 😊

Co ti budu. Nechci, aby z tohoto článku vyšel přítel špatně, protože samozřejmě láska a podpora a v dobrém i ve zlém, ale jedno mě toto stěhování naučilo. Občas je hodně těžké zachovat chladnou hlavu a udržet trpělivost. Jak se říká, když je někdo extrémně chytrý na jednu věc, automaticky mu musí chybět něco jiného. A přesně ten problém má má láska, která je neskutečně geniální v naprogramování čehokoliv, ale jakmile ji postavíte do plného bytu a řeknete jí: "sbal věci do krabice", je totálně mimo, nesvá, netuší, kde začít, a panikaří. Takže si to umíš představit. Já jako pořádná česká žena do nepohody zabalila celý byt, zatímco se mě přítel třikrát zděšeně ptal na to, kam si ale má zabalit ty zimní kabáty? 😊

Takže nejen že jsi všechno zařídila, ale ještě jsi sbalila celý byt? 😊

Takhle, nechci se tu chvástat, jaká jsem chuděrka a že je přítel lenoch, který leže na gauči čekal, až služka všechno sbalí. To ne! Jen jsem se musela chopit role diktátorky organizátorky a říct: "tohle dej sem, tohle patří tam a na tvoje zimní kabáty kašlu, páč jsou už dávno zabalený."

Takže máme sbaleno a můžeme pokračovat? Já teda musím přiznat, že po tom, co jsme v pátek večer vypili dvě lahve vína, o čemž jsem vás informovala v posledním článku, vstávání na sedmou nebylo zcela bezproblémové. :D

No ale dorazili jste jako první, svěží, fresh a ready na akci! To musím uznat!

Nějak jsme to museli zvládnout. 😊 Takže jsme zaparkovali naši "obří" káru jménem Edith před domem a vrhli se na stěhování.

Musím říct, že jste to zvládali dost obstojně! Byli jste rychlejší než vítr! Sbalili jste do auta i to, co se vůbec balit nemělo, takže když dorazil taťka na malování zdí, se kterým měl přítel odjet, aby mu ukázal, kde je nový byt a kde se bude co a jak dělat, nemohl na delší dobu vyrazit, neboť se jeho taška, ve které měl klíče, roušku a peněženku, ukrývala na dně přeplněného kufru.

Pravda, to jsem byla já. Nějak jsem to s tou aktivitou přehnala a pobalila všechno, co jsem unesla. :D A kromě přítelových nejdůležitějších věcí jsem zvládla odnést taky Míšinu tašku s mobilem a vším. :D

Jooo taky jsem si musela zahrát na hledače pokladu - nenašla jsem. A o absenci mého telefonu si dneska ještě něco málo počtete. Musím ale uznat, že to s váma krásně svištělo! Až jsem byla překvapená, jak rychle a hladce to všechno jde! První várka krabic a tašek odstěhována, dorazili jsme zpět na starý byt a už nás čekaly JEN ty těžké skříně s matrací. Všichni jsme byli plni elánu a nadšení, jak nám to krásně jde! Úplně jsem se bála, že to budeme mít odstěhované až příliš rychle hele, jenže! Co se nestalo, Marti, pověz nám 😊.

Naskládali jsme naše autíčko věcmi až po střechu, naložili Míšu s boyem, udělali jsme si krásné selfíčko (abychom měli něco do článku, že jo!), pustili si stylovou hudbu a otevřeli střešní okénko. Zamávali jsme Míšině mamce, která vezla ve druhém autě s vozíkem většinu věcí, a ačkoliv na nás měla počkat, za autem se jen zaprášilo a v minutě bylo v tahu. A pak se to stalo! Všimli jsme si, že jsme jaksi omylem nechali rozsvícená světla. Byla to sice chvilka, ale stačila na to, aby auto už nebylo schopné znovu nastartovat.

tudududum. Co teď?

No, zatrnulo nám, ne že ne.

Tady bych chtěla dodat, jak komická situace to byla, když se na to zpětně podívám. Všichni jsme věděli jak moc v p****i jsme, ale měli jsme nasazené pozitivní obličeje. "Vždyť se nic neděje", říkal Jindříšek svíraje ruce v pěst, "Jooo v pohodě, pojedeme busem", odpověděl na to přítel, největší stresař široko daleko, který stejně jako já měl svou peněženku dávno na novém bytě - ahoj jízdo na černo!

Takže nejenže Míšina mamka odjela do bytu, kam se neměla jak dostat, ale Míša jí ani nemohla zavolat, že se cesta jaksi protáhne. Původně jsme zamýšleli auto roztlačit, ale to mi přítel na telefonu (rozumějte - taťka) rozmluvil. A pak nás osvítilo, že máme doma pořád ještě nabíječku na autobaterku, kterou Jindrovi asi před rokem půjčil nějaký kolega, a já mu zrovna ráno před stěhováním promlouvala do duše, ať už ji konečně vrátí, nebo už mu nikdo nikdy nic nepůjčí (jenže taky od té doby už stihnul zapomenout, kdo byl ten dobrák). Takže ať je chrabrý rytíř s nabíječkou kdokoliv, po roce opět děkujeme, zachránil nás! :D Jen auto bohužel muselo zůstat u Míši a my museli provést přesun k nám do bytu a zase zpět. Ať žije Uber. :D

Teď se dostáváme do té složitější části článku, neb z jedné časové roviny se staly dvě, nebo vlastně tři! Ta třetí je mamka pojídající si v klidu řízek před domem (což jsme tehdy ještě nevěděli). Takže zatímco se Marťa s přítelem vydali na strastiplnou cestu za odcizenou autonabíječkou, my ostudy nastoupili načerno do MHD směr nový byt. Boj se snažil asi 8x koupit super sms jízdenku, ale nefungovalo to, stejně tak, jako se nám nedařilo dovolat mamce - ano, naštěstí si pamatuji její číslo. Bála jsem se totiž, že se stresuje, neví, co se s námi stalo, a nedej bože se vrátila zpět do Jaroměře s celým naším nákladem - fakt jsem byla ve stresu, pochopte tedy iracionální myšlení. Jaképak bylo naše překvapení, když nám následně pojídajíc onen řízek oznámila, že už ale všechno ví, protože jí to všechno Martinka už dávno řekla skrze messenger - na přítelovu zprávu na facebooku však neodpověděla. Excuse me? Nové nejlepší kámošky?

Vypadá to tak. :D Takže my jsme se mezitím otočili doma pro nabíječku a nářadí, ale rozhodli jsme se, že si tu patálii zpříjemníme, takže jsme si do flašky přelili zbytek šampaňského z pátku, Jindra popadl Colu (o tohle speciálním vztahu mého drahého a Coly se možná dozvíte zase jindy 😉) a cestou Uberem jsme začali studovat youtubové návody, jak vyndat baterku z našeho auta. Samozřejmě se ukázalo, že na návodech jsou šroubky úplně jinde a trochu nás vyděsila taky upozornění, že baterka může explodovat nebo že z ní může vyprsknout kyselina sírová. Takže sluneční brýle byla obligátní výbava. :D Po veškerých peripetiích se nám podařilo baterku vymontovat a začali jsme ji v Míšině starém bytě nabíjet. Tak jsme si to udělali pěkné s objednaným jídlem a zbytkem šampaňského. A nějak nás to celé tak vyčerpalo, že jsme si na chvilku lehli na gauč a usnuli. Nebýt Míšiny zprávy, že už vyráží, asi by nás tam našla chrupkat. :D Baterka se trochu nabila, takže jsme ji šli zase namontovat zpět do auta a modlili se, ať se nám povede nastartovat.

Já si teď dovolím krátce retrospektivně skočit do toho, co se dělo před tím, než jsme se opět shledali. Do chvíle, kdy jste si chrupkali na našem starém gauči. Do procesu stěhování těch nejtěžších skříňových almar, kvůli jejichž vynášení jsem vás poprosila o pomoc na prvním místě! Abych to netahala já, krásná, něžná a křehká princezna, ale svaly statného a ušlechtilého prince Jindřicha. Další tudududum... to se, jak už víte, jaksi nepovedlo. Jindřich spě na gauči nabíjel baterku a já s vystresovaným bojem tahala skříně do nejvyššího patra našeho nového zámku. No, ale protože jsem nezávislá žena, tak jsem to zvládla a pak jsem tedy - za což se omlouvám - svým příjezdem na starý byt probudila dvě Šípkové Růženky (bez polibku tedy...) Bohužel se nic jiného nedalo dělat, neb si v pátou hodinu večerní měl majitel byt převzít a já ho musela trošku nablejskat.

Pak tedy proběhlo namontování baterky do auta a klíčový test. A hádejte co? Auto nastartovalo! O čemž jsme se dostatečně informovali řevem do otevřeného okna starého bytu, kde probíhal úklid. To bylo potřeba oslavit čokoládou, kterou mi Míša jako poděkování přinesla, takže čekajíce, až proběhne předání bytu, jsme se v autě cpali Milkou. 😊

Jsem ráda, že přišla vhod! Bylo mi jasné, že si po takovémhle problémku budete muset obalit nervy cukříčkem. 😊 No, abych to už nějak začínala ukončovat a zkracovat, tak jen lehce nastíním, že tyto zmíněné nemilé zážitky nebyly jedinými, které se během stěhovacího víkendu udály, avšak nebudu zabíhat do podrobností o tom, jak nám během malování začala padat omítka ze stropu či jak jsme se se ségrou úspěšně uvěznily u popelnic... Myslím, že těch zážitků bylo pro jeden článek až až. Jsme rádi, že jsme rádi, bydlíme, zařizujeme a doufejme, že se na dlouhou dobu už stěhovat nebudeme! 😊

Souhlas, ale víte co, kdyby se všechny ty peripetie neudály, neměly bychom tak pěkné společné téma na článek. Takže ačkoliv jsme se všichni celý den stresovali, teď je z toho báječná zábavná historka.

Jeden by si myslel, že jsme si to celé vymyslely, abychom měly o čem psát, ale stejně jako pán ve Věřte nevěřte vám musíme říct, že je tento příběh skutečný. Já ti tímto milá Martinko, Jindříšku, maminko, tatínku, sestřičko a vy všichni, co jste nám pomáhali, navařili, napekli, či jen drželi palce, moc děkuji.

Rádo se stalo. Až se budeme nudit, ozveme se, jestli zas nepotřebujete s něčím pomoci.

Joo? To neříkej dvakrát! Nějaké opravy by se tu ještě našly! 😉

                                                                                               TUDUDUDUM....

Tak se mějte všichni krásně,

Vaše Marťa s Míšou