Stěhování v době karanténové

26.10.2020

Míša

Krásný začátek posledního týdne měsíce října vám všem přeji! Dnes jsem se rozhodla využít svůj článkový prostor k tomu, abych si zde mohla postěžovat, poplakat, ale i sdílet svou radost a nadšení spojené se strachem. Ano, dnes se budeme bavit o nepříjemné záležitosti spojené s přemístěním se do nových prostor - o stěhování.

Nevím jak vy, ale já stěhování vážně, vážně, ale vážně nesnáším! Nejhorší na tom je, že zrovna já patřím mezi ty lidi, kteří neměli ten luxus v podobě vyrůstání v jednom rodinném domě. Naopak, co 4 roky jsme se pravidelně stěhovali a já si tak mohla neustále "užívat" této supr činnosti.

A víte, co je ještě horší? To, že si nedám chvilku oddychu ani teď, když už jsem dospělá, rozhoduji si o svém životě sama a nemusím se, jak se říká, ani hnout z místa. Stěhování je pro mě teď snad častější a ještě horší, než v dobách dřívějších. Žiju v Praze s Briťákem, který se svou češtinou nezařídí ani ň, nemáme auto, a ani jeden nejsme úplně prototypy českého kutila. Stěhování pro nás (čtěte pro mě) tedy znamená obtěžovat své nejbližší (mé nejbližší), kteří mají auto, jestli by nám pomohli s převozem těch našich pár švestek, prosbou o pomoc s montováním, malováním a opravami. Mám ale to štěstí, že je moje rodina fakt úžasně nápomocná a mí kamarádi též (ahoj Marti 😊).

Jen za ty 4 roky, co jsme s bojem spolu v Praze, se budeme vlastně stěhovat po třetí. A doufejme, že na dlouhou dobu naposled.

Pojďme si tedy říct, proč vlastně měníme své bydliště, co od toho očekáváme, čeho se nejvíc bojím a co bylo na celém zařizování to nejhorší.

KAM - ODKUD - PROČ?

Momentálně žijeme na Proseku v malinkém apartmánku, který naprosto, ale naprosto zbožňujeme a jeho opuštění jsme už oba mnohokrát oplakali (já třikrát, boj, protože je chlapák, pouze dvakrát). Tento prostor měl však být pouze provizorní, nastěhovali jsme se sem ve spěchu původně jen přechodně a už od začátku jsme počítali s tím, že nebude naší finální destinací. Jenže se nám tady zalíbilo, nechtělo se nám platit víc peněz za místnost navíc, z představy stěhování jsme měli osypky, a tak se z "dočasně" staly skoro tři roky

"Vždyť v tom bytě stejně netrávíme tolik času." "Přesně, to ty peníze dáme radši za dovolené a cestování." Tak zněly všechny naše obhajoby pro setrvání v bytě s jednou místností. Zkouškové jsem se naučila přežívat se špuntama v uších, nebo v koupelně, přítel hrál na playstationu bez zvuku a byli jsme spoko, šťastní, a hlavně jsme si byli neuvěřitelně blízko! Rozumějte, v jedné místnosti před tím druhým vážně nemáte kam uniknout :D :D :D. I tak jsme ale na našich pravidelných procházkách koukali na kvetoucí balkónky okolních bytů a snili jsme o tom, jak jednou budeme mít taky takový, já na něm budu pěstovat kytičky, rajčata, budu se tam moc opalovat, budeme si tam v létě pravidelně dávat snídani a nejlépe z něj sledovat tu krásnou Prahu. (Snili jsme totiž i o tom, že budeme mít výhled na celé město). Vždy to ale bylo jen takové to krásné snění o budoucnosti, protože jsme byli spokojení a byli jsme si vědomi toho, že jsem stále primárně studentka a nemohu očekávat, že bych zvládla poplatit ten šílený nájem, který by si majitel takového bytu v Praze řekl.

JENŽE! Přišel březen 2020, home office pro boje, home schooling pro mě, zákaz vycházení a trávení celých dní doslova mezi čtyřma stěnama. Ano, stále jsme byli šťastní a spokojení, ale to krásné snění o větším bytě, který nám poskytne alespoň o místnost navíc, ve které se budu moci poklidně učit (a i zpívat přes skype - nyní musí být přítel zavírán do šatny 😊) a nejlépe nám nabídne i menší balkónek, na kterém bychom pořádali ta vysněná snídaňová posezení, už nebylo tak krásné. Byl to spíše pláč a litování nás chudinek, které takové zázemí nemají. No a co se nestalo. Když jsem byla na jedné z posledních prezenčních hodin zpěvu a povídala si se svou vyučující o tom, jak doufám, že nebude distanční výuka, hlavně kvůli zpěvu, protože nechci zase vysokými frekvencemi otravovat přítele, zmínila se mi o tom, že její kamarádka zrovna hledá nové nájemníky do svého velkého bytu s terasou a výhledem na Prahu.

Chápete to? Jak je toto možné? Můj vysněný byt za námi jen takhle přijde? Sám od sebe, i přesto, že momentálně nic nehledáme? (Říkám vám, ten zákon přitažlivosti funguje - Adame, nic mi nevymluvíš :D :D)

Tak jsme se tedy na byt šli JENOM podívat, protože to přeci neznamená, že se musíme hned STĚHOVAT. 😊 (Vy už teďka víte, jak to dopadlo - a že už nám zbývá to JENOM STĚHOVAT).

Byt byl nádherný, ale stála před námi mnohá rozhodnutí. Chceme do toho jít i přesto, že je nutné vymalovat, něco málo opravit, budeme muset koupit nábytek (protože s našema 4 skříněma bychom tam moc nepochodili) a hlavně budeme platit vyšší nájem? Povím vám to takto. Ten víkend, během kterého jsme se rozhodovali, byl jak na horské dráze. Nejdřív jsem byla já stoprocentně pro, přítel proti, pak se to najednou otočilo a já byla proti, zatímco boj skládal ódy na stěhování... no hrůza! Navíc představa toho, co všechno budu muset zařídit! Domluva s majitelem nynějšího bytu, převod internetu, vyhledání někoho, kdo nás přestěhuje, ukecání taťuldy, aby nám pomohl vymalovat (už teď se těším na tu víkendovou vymalovávací přespávačku, tati!), vrácení kauce za starý byt a následné zaplacení kauce nové, naplánování všech termínů, aby vše klaplo, přítel si musí nahlásit novou adresu, aby mi ho nedeportovali... :D :D :D no prostě hrůůůůůza.

Ale nakonec jsme se shodli na Ano a tuto sobotu se stěhujeme, malujeme a montujeme a vybalujeme.

CO ČEKÁME?

Musím se přiznat, že se asi nejvíc těším na kuchyň :D. Momentálně nemáme mrazák ani troubu. Teď se nám asi budete smát, ale nejvíc si vysníváme moment, kdy budeme večer koukat na telku a jen tak si skočíme do mrazáku pro zmrzku. To je totiž momentálně luxus, který nemáme. A pečení? O tom mi ani nemluvte. Moji kamarádi by vám určitě řekli, jak vášnivá pekařka jsem! Už teď se těším na to, jak budu péct všechny možné koláče, bábovky, sušenky, a HLAVNĚ vánoční cukroví! Letos totiž kvůli celosvětově špatné situaci nepoletíme na Vánoce do Anglie, a tak budeme mít své první vlastní Vánoce! Těšíme se také na to, že budeme žít více jako normální lidi s oddělenou ložnicí, obývákem a pracovnou (že by konec výmluv a začátek podcastů?)! Doteď tomu nemůžeme uvěřit. Já jsem nadšená z letních dní, kdy budu na terase opečovávat květinky, rajčátka a jahody, které si pak sklidíme a sníme 😊. No a v neposlední řadě se moc těším na celý ten proces vybírání doplňků, nábytku a nových kytiček do bytu! (Sice budu jako největší strýček Skrblík plakat, až uvidím, jak mi z účtu mizí penízky, ale už se nemám na co vymlouvat. Vždy jsem se totiž vymlouvala, jak šetřím na naše budoucí společné real bydlení v opravdovém a nepřechodném bytě 😊).

KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO ... NOVÉHO BYTU?

Zcela upřímně se po nových vyhlášeních z minulého týdne bojím, jestli se vůbec budeme moci odstěhovat :D :D. Doufám však, že se jedná o jednu z nutných výjimek, které jsou pod nařízeními uvedené, neb bychom byli po 1. listopadu bezdomovci. Kostky jsou vrženy, smlouvy podepsány, holt se nedá nic dělat a v sobotu se musí stěhovat.

S blížícím se datem stěhování se také začínají ukazovat nové a nové problémky. Jak nynější nájemník vyklízí místnosti a stěhuje nábytek, nachází všelijaké nedokonalosti, které je nutné opravit. Poslední lahůdkou byla opadávající část zdi v ložnici. Už jsem se však naučila tyhle "drobnosti" neřešit. Jediné, co jsem mohla udělat, je domluvit se s majitelkou na opravě a čekat, kdy se situace uklidní, přijde malíř a zeď opraví. My tedy o víkendu vymalujeme o jednu stěnu méně a budeme mít dříve hotovo! I tak se to dá brát, no ne? :D :D Boj nejvíce oplakal, když jsme se dozvěděli, že v koupelně nezůstává zrcadlo - prý se musí vidět, když si čistí zuby :D :D. Tak už asi vím, co mu letos Ježíšek nadělí.

Dále bylo zjištěno, jak moc pozitivní je ze školky moje malá sestřička, takže s ní mamča musela zůstat (naštěstí jen) do minulého pátku v karanténě. (Nebojte, obě jsou v pořádku, měly bezpříznakový průběh.) Ale umíte si představit, jak už jsem se dopředu hroutila, že nás teda tím pádem nemá kdo odstěhovat, protože právě mamča nám měla poskytnout velké auto, kterým vše převezeme. No a na závěr bych chtěla podotknout, jak zbožňuji genialitu a připravenost taťky, který už dááávno nakoupil barvy na malování. To bych se už jinak s novými opatřeními opravdu zbláznila 😊.


Koukám, že jsem se nějak rozepsala a už se skoro nacházíme na konci třetí A4. Pokusím se tedy už tento článek ukončit a vrátit se k balení. (To jsem vám zapomněla říct. Tuto středu máme s mým chlapcem výročí :D :D. No řekněte sami, není balení krabic tou nejlepší výroční aktivitou? 😊)

Vlastně ani nevím, jestli se z tohoto článku dá vypíchnout nějaké moudro, které si z něj můžete odnést. (Vím, jak je máš Marti ráda 😊) Nebo, jestli měl článek pobavit? Spíše sloužil jako pouhý prostředek k mému vypsání všech pocitů, které mnou teď cloumají, a k urovnání si nadšení spojeného se strachem, obavami a nedočkáním.

Jak jste na tom vy? Máme tu někoho dalšího, kdo prochází tímto šíleným procesem? Budu moc ráda, když se s námi podělíte o své zážitky a zkušenosti.

Mějte krásný týden a v pátek na viděnou. (Jo a myslete na nás, prosím, platí?)

Vaše Míša.