S Boženou na plese? Aneb ze života komparzistky

08.02.2021

Marťa

Krásný den, naši milí čtenáři. Také jste někdy zatoužili objevit se alespoň jako křoví v nějakém filmu nebo seriálu? Vidět, jak takové filmové dílo postupně vzniká? Slyšet pokyny nevrlého režiséra a ikonické zvolání "akce!" nebo třeba ulovit selfíčko na place s nějakou známou tváří? Dneska si povíme, jestli je vlastně oč stát. 😊

Hitem televizní tvorby byla v posledních týdnech minisérie České televize o životě Boženy Němcové. Sledovali jsme jej poněkud opožděně, ale přece. Nejen proto, že Němcová byla dlouho mou oblíbenou spisovatelkou, ale také, protože předloni na podzim se mi povedlo se vetřít ke dvěma natáčecím dnům. A tak mě napadlo, že bych mohla napsat odlehčený článek o tom, jak se vlastně cítí komparzista "na place" a jaké strasti prožívá.

Výběr masíčka

Už poptávkový inzerát naznačuje, že se s vámi nikdo nebude patlat. Musíte vypadat takhle a takhle, jinak smůla. Tečka. Chcete se mihnout v historickém filmu? Haha, takže dlouhé vlasy nutností, ale nesmí být obarvené ani nepřirozeně lesklé nebo moderně sestříhané, páč to tenkrát neměli, že jo... Tabu jsou také gelové nehty, tetování, permanentní make-up a všechno, co do historie zkrátka nepatří.

Tudíž tyhle historické produkce většinou rovnou vzdávám. Nicméně, po Boženě jsem fakt docela toužila, zvlášť po taneční plesové scéně. Ocitnout se alespoň na oko na plese v 19. století s Němcovou mi prostě přišlo mi noblesní. Byla jsem zrovna čerstvě obarvená, takže jsem se rozhodla, že s nulovými odrosty budu hrát "naprosto přírodní blondýnu". 😊 A valčík, který byl v požadavcích, tančit umím, takže... Česká televize, tady mě máš! :D

Kostýmní zkouška. První z MNOHA dlouhých čekání v životě komparzisty. Nejprve rentgenový zrak vrchního maskéra, který občas připomíná spíš řezníka. Je to tady, už se mračí na mě. "Ty vlasy máte fakt takhle světlý, jo?" ptá se. "Ano," pípnu, sotva znatelně. "No jasný, tak do natáčení na to už nic nedávejte, jo?" zavrčí. Zvládnu už jenom kývnout hlavou. Nehtů se nevšiml. Uf. Zato u slečny vedle ano a křičí nejprve na ni a pak na všechny zbývající adepty. Všichni stojíme s pohledem upřeným do země a čekáme, jaký verdikt vynese. Připadám si jako kus masa ve výloze. Bere nás všechny kromě kluka, který má moc krátké vlasy, a tak ho přesunul do jiné scény na ulici, kde bude moci mít klobouk. Jestli se mu jiný termín natáčení hodí, se neptá.

Následuje podrobný výběr kostýmu, doplňků, bot nebo ozdob do vlasů. Naopak některé filmy šetří tím, že si na zkoušku musíte přinést vlastní oblečení (tedy pokud jde o počin ze současnosti). Žádné zdlouhavé zkoušení a nepadnoucí kostýmy. A ještě ušetří peníze za čistírnu. Filutové!

Natáčení startuje! A místo Žofína tam dejte Nároďák, ten je levnější.

Čas není vždycky úplně přívětivý. Když máte smůlu jako já, vychytáte buď "nočku", tedy noční natáčení, nebo velmi brzký nástup. A někdy úplný opak toho, co byste čekali. Například večerní plesové scény z Boženy se natáčely od brzkého rána. Český ples sice proběhl na Žofíně, ale Národní dům je levnější k pronájmu a nikdo to nepozná, že jo. 😊 Sraz v šest ráno! Stačí zatemnit okna, nafingovat světla á la svíčky, natáhnout červené koberce a může se jít na věc. Teda hned po tom, co vystojíte frontu u zápisu. Pak čekání na kostým. Při mé smůle vám třeba ještě ztratí boty a dají tu nejtěžší spodničku, kterou měli, k už tak dost těžkým volánkovým šatům. Dvě paní mají problém mi ji zvednout přes hlavu. "To bude dobrý, budete krásná," ujišťují mě. Čekáníčko na kadeřnici. Sice jich mají asi třicet, ale Český ples si žádá mohutné křoví, takže komparzistů je požehnaně.

"Jé, vy máte hlavu jako vajíčko. Tak to bude docela výzva," směje se paní, která mě má česat. Obecně si tu nikdo nic moc nedělá z toho, že by mohl někoho urazit nebo zranit. Lidi přijdou a zase odejdou. Kadeřnice si u česání hrozně falešně zpívá ABBU, tančí u toho a já hrozně trpím, naštěstí to trvá jen půl hodiny. Ne že by mi účes slušel, ale to snad nikomu. Divím se, že mi make-upem nepřekryje aspoň kruhy pod očima, vypadám jako smrt. Další! No a skoro tři hodiny jsou pryč jako voda. A to je tam ještě lidí k odbavení...

Čekáníčko, čekáníčko a čekáníčko. Prozradím vám nemilou skutečnost, že asi tak osmdesát procent času na place je jen o čekání. Čekání, než budou všichni připravení, než se scéna nasvětlí, než se udělá kamerová zkouška, než se všichni rozmístí na stanovená místa... Pak teprve dorazí herci a může se točit. Několikrát za sebou totéž. Chce to železnou trpělivost. A hodně nabitý telefon. Který tedy bohužel nefunguje v rukavičkách, takže si je za celou dobu asi tak třistakrát sundavám a zase oblékám.

První scéna, hurá. Jdeme po schodech s náctiletým klučíkem, co má stres z toho, že neumí valčík. Jo hochu, tak od tebe se budu z tanečním sále držet dál, říkám si v duchu a ujišťuju ho, že to určitě nevadí. Po těch schodech běháme asi tak osmkrát, šaty jsou šíleně těžké, jsem uťapaná a bolí mě záda už teď - a to jsme v záběru určitě ani nebyli.

Partnera ke konverzaci, abys pohledal

Druhá scéna. S dvěma slečnami jsme umístěny na balkon. Ani s jednou se nedá pořádně konverzovat, jedna je ohromně namyšlená a čeká pomalu na roli v Národním (ovšem nikoli domě, ale divadle 😊), druhá toho zase moc nenamluví. Slunce venku začíná pálit (natáčí se v září) a přestože jsou okna zatemněna, na chodbě začíná být šílené horko. Holky mají vějíř. Já jsem žádný nedostala. Čekáme. Za chvíli k nám umisťují mladíka, kterého taky neznám, ale zachytím, že má hrát Nebeského. Tak se ho ptám na Václava Bolemíra a klučina se trochu stydí za to, že ho před natáčením neznal, ale jinak je inteligentní, milý a konverzace schopný. 😊 Holky mě propichují pohledem, protože chtěly udělat dojem. Mně je to jedno, protože si mám konečně s kým aspoň trochu normálně povídat a je mi jedno, jestli je to herec, nebo osvětlovač. Když už jsme u toho, zdá se, že je nějaký problém se světlem, všechno vypadá na obrazovce nějak moc tmavé. Přidáme další!

Akce. Po HODINĚ. Jedna ze slečen se opírá o balkon. "Sakra, neopírejte se o to zábradlí, jste dáma!" volá na ni někdo z režie. Aha, takže jsme v záběru, jásám. Nicméně slečna nejásá, znovu se opírá a znovu. Znovu ji upozorňují. Pak se rozpláče. S Nebeským ji utěšujeme a okamžitě přibíhá maskérka s matujícími papírky a pudrem, protože teď se zase uplakaná holčina pro změnu na tu dálku hrozně leskne. Najednou jsou všichni, co nás celou dobu peskovali, jako med a běhají se ptát, jestli je v pořádku, protože s plačící slečnou to nenatočíme. Nicméně ztrácíme další drahocenné desítky minut. A točíme znovu a znovu. Začínám mírně omdlívat z těžkých šatů a z horka, pití mi došlo. Nebeský mi půjčuje svůj vějíř, abych se nesložila. Už chci jenom domů. Kašlu na krásné šaty. Kašlu na tanec. Kašlu na Nebeského. Je mi horko, mám hlad a chci domů.

Moje vteřina slávy na obrazovce. :)
Moje vteřina slávy na obrazovce. :)

Šetříme!

Oběd. Na vlastní náklady, na rozdíl od zahraničních produkcí. No jo, musí se šetřit. Vydávám se koupit si pizzu do metra, protože ve filmařském bufetu je hrozná fronta. Vymetu bílými šaty podlahu v metru, vyfotím se s holčičkou, která mě pokládá za princeznu, a jdu zpět na plac. Dalších pár scén. Některé snad dvacetkrát. Nebeský už je přepracovaný a není schopný zarecitovat báseň na pódiu. Je mi ho fakt líto, ale už to nezvládám. Nakonec si bere papírek a báseň čte. V prodlevách si sedám, abych ulehčila zádům, ale dostanu vynadáno, ať nezničím šaty. Konec. Jdeme domů překvapivě dříve, než se očekávalo. Kostymérky se diví, že mám tak těžké šaty i spodničku, když mi ji nemohou sundat přes hlavu. Zoufale se směju, že mám nejtěžší šaty ze všech. Zítra repete.

Druhý den je k neuvěření produktivní. Oblékání i česání jde docela rychle, tahle kadeřnice si nezpívá ani netančí, juchů! Kruhy pod očima zachraňuji sama a cítím se mnohem líp, dokonce si kradu vějíř, který bych jinak zase nedostala. Natáčení odsýpá, yes! Tedy až do doby, než jeden z herců dostane epileptický záchvat. Hlavní kostymér je hrdina dne a zachraňuje ho. Jsem otřesená a je mi špatně, protože jsem viděla, jak začal chroptit a rozsekl si hlavu. Uff. Natáčení je na dvě hodiny úplně paralyzované. S nikým se nedá mluvit. U stolu, kde mám věci, sedí chytrolín, který každému předává svá vybájená a nesmyslná moudra. Chci jen chvíli ticha. Sedám si na schody na červený koberec, ale dostávám opět vynadáno, že v těch šatech nemám dřepět, ať je nezničím. Už se jenom zoufale směju a jdu si sednout za roh, ať mě nikdo nevidí. Pan chytrý mě seznamuje se svým kamarádem, se kterým se dá povídat. Hurá!

A co když chybí herec? Nebo měsíc? No problem!

Pokračujeme v předchozí scéně, místo herce, kterého odvezla sanitka, dali dřevěnou tyčku s X ve výšce jeho hlavy, aby měli ostatní alespoň představu, kam na něj mluvit. Dneska už s ním nic nenatočí a další den pronájmu prostor už si nemůžou dovolit. Využijí některý z předchozích záběrů, nebo ho tam naklíčují. To je tedy trochu lituji, protože má zelenou uniformu (a zelená dělá na zeleném plátně trochu paseku, ale jsou to profíci). Nevím, jestli je to stojí i nějaké změny ve scénáři, ale nakonec to není vůbec poznat.

Nahradit se ostatně dá leccos. Kupříkladu v jiném seriálu byl potřeba měsíc nad lesem, který zrovna jako na potvoru nesvítil. Nevadí! Máme přece obří jeřáb s megasvětlem - zablokujeme silnici, postavíme ho na druhý břeh přehrady a měsíc je na světě, hm? Ostatně i herci jsou drahou komoditou, takže ve scénách, kde příliš nehrají, nemluví a nejsou vidět, je výhodnější využít dubla komparzistu. Takže třeba když hlavní hrdinku zabijí, nebudou jí přece těžké prachy platit za to, že tam leží na podlaze v krvi, že jo. Stačí někdo, kdo je jí podobný. Taky se mi jednou poštěstilo být složená do bedny místo nějaké hvězdy. A taky jsem byla výrazně lehčí, takže se mnou nebylo tolik práce. :D

No nic, zpět k Boženě. Kurzu historického tance jsem se radši ani nezúčastnila. Sice jsme to s jedním kolegou aspoň zkusili, ale protože jsme nedávali na začátku pozor, když se probíralo držení, veelmi rychle nás vyhodili. Ale to je dobře, už to bylo k nevydržení. Bolela mě z těch šatů záda, byla jsem unavená a bylo horko, takže zbytek plesu už jsem proseděla. Naštěstí.

A kdy už tam budeš?

Po pár měsících, někdy i letech, kdy už jste na celý projekt úspěšně zapomněli, se má najednou vynořit na obrazovkách. A tady začíná ptaní všeho příbuzenstva, jež jaksi nechápe koncept komparzu, který nemá ve filmu "roli", ale v lepším případě se někde mihne. "A kdy tam budeš? A co že tam hraješ?" Děda se už měsíc dopředu chlubí všem svým známým, že hraju ve filmu. Propadám se hanbou, že jsem radši nemlčela. A za ním potom chodí přátelé s reklamacemi, že mě nikde neviděli.

Pokud je to váš první komparz - připravte se na zklamání. S největší pravděpodobností se v záběru vůbec neobjevíte a prostě jste jen dělali nutné křoví a atmosféru hercům. Přesto ale sedíte u obrazovky a orlím zrakem pečlivě studujete každý záběr, který ale najednou vidíte z jiného pohledu. Hledáte se, aspoň kus vašeho oblečení někde v pozadí, ale všechno je sestříhané v úplně jiném pořadí, než se natáčelo, navíc najednou vidíte lokaci z jiné perspektivy. S Boženou to nakonec vypadá na docela dobrý jackpot, míhám se na vteřinu v záběru s Nebeským a na další vteřinu za Boženou. Paráda! Na komparz docela výhra, ne že ne. Celá plesová scéna, která se natáčela dva dny, trvá v seriálu nanejvýš deset minut, ani to ne.

A tohle je ta chvíle, kdy si uvědomíte hodnotu celého filmového díla. Takže, abych to uzavřela, myslím, že je fajn zkušenost si komparz ve filmu někdy vyzkoušet. Člověka to obohatí, uvědomí si, proč jsou filmy tak nákladné, kolik práce stojí každá scéna. Zvlášť u těch historických. Dojde vám, že se scény nenatáčejí chronologicky a že ani herci mnohdy netuší, v jakém pořadí bude nakonec vše poskládáno k výslednému obrazu. Kolik materiálu se nakonec nevyužije. Kolik protočených hodin nakonec vydá jen na pár vteřin obrazu. Kolik detailů je třeba doladit, kolik lidí za tou prací stojí (a to je potřeba ještě započítat ty, kteří dělají postprodukci). Každopádně, počítejte s tím, že se nevyhnete všetečným otázkám, kdy už tam konečně budete a jak dlouho, což samozřejmě vůbec netušíte. 😊

A potom přicházejí výčitky "My jsme tě ale neviděli, kde jsi byla?" a všemožné vysvětlování. A upřímně - ne že by to byl nějak megadobře placený job, i když u zahraničních filmů to ujde a ještě se většinou můžete nadlábnout v cateringu (záleží, jak moc se šetří 😊). Čeká vás směsice čekání, čekání a zase čekání. 😊 Občas s dost nesnesitelnými lidmi, s nimiž se nedá mluvit. Ale zase je fajn vidět některé filmové fígle. Nebo se třeba dostanete na nějaké zajímavé místo, které je jinak nepřístupné. A uvidíte nějaké ty známé tváře v akci. Takže směle do toho!