První bezškatulkování

19.08.2020

Tak ahoj Marti, já tě tady vítám na našem blogu. 😊 A prosím tě, mohla bys nám všem říct, jak se to všechno stalo? Proč tady teď sedíme a píšeme svůj první článek na NÁŠ!! společný blog?

No, původně to byl vlastně vtípeček, abychom měly výmluvu, proč se pořád scházíme u kafe, kde několik hodin vysedáváme a povídáme si. Proto jsme se rozhodly naše debaty přetavit v články, abychom tomu mohly říkat "pracovní meeting". 😊Tak možná bychom měly na začátek říct, kdo jsme a co nás spojuje.

Já se toho tedy ujmu. Je šílený, jak to všechno hrozně utíká. Přijde mi to jako včera, když jsme se spolu sešly na chodbě konzervatoře jako čerstvé prvačky, rozklepané, vyděšené a netušící, co od této instituce očekávat.

Kdybyste chtěli vědět, co tam vlastně studujeme, tak vás možná překvapí, že operní zpěv. A obě jsme tak trochu atypické studentky. Konzervatoř je totiž na úrovni střední školy - a my už obě jaksi máme jednu za sebou i s maturitou. Já už v té době byla dokonce na univerzitě na dosah bakalářskému titulu, takže jsem se z Filozofické fakulty vrátila mezi patnáctileté děti, rozumějte spolužáky.

Tady si dovolím ti do toho skočit, protože si pamatuju, jak mě tvoje studium bohemistiky hrozně překvapilo a přišlo mi to jako osud. Já se totiž na stejný obor hlásila a přišlo mi neskutečné, že by nás spojovalo tolik společných zájmů i přesto, že jsme byly na první pohled tak odlišné bytosti.

No a tak jsme to daly dohromady a na další přijímačky už jsi šla nabreefovaná ode mě. Takže jsme vlastně skončily na stejném oboru na dvou frontách.

A už ses mě nezbavila, co?

Ne že bych občas nechtěla, když jsme seděly už šestou hodinu nad zkušebními testy nebo když jsem opravovala další esej. Ale ne, baví mě to, vždyť víš.

Hele, jen tolik nekecej. Úplně tě vidím, jak skáčeš radostí, když ti přijde další dlouhatánská esej na kontrolu. "Juchů, to se těším, jak si zase hezky zaopravuju. Nač žít a trávit čas se svým milým, když můžu opravovat Míšiny výtvory." 😊 Ale já si toho moc vážím. Alespoň ti to mohu vrátit na konzervatoři, hlavně při hodinách intonace.

Tohle zapovězené slovo raději ani nevyslovuj! No, každý máme své oblíbené a neoblíbené předměty. A pak taky ty, které vás pronásledují i ve snech, kde tvoříte řetězce zmenšených septakordů. Doufám, že to nečte naše paní profesorka. 😊Pojďme změnit téma, nebo zase nebudu spát celý týden. 😊

Máš pravdu. Tato témata dostanou svůj vlastní prostor v jednotlivých článcích. Tím se dostáváme k tomu, co bude tvořit náplň tohoto našeho psaní a tvoření.

A tomu, proč jsme zvolily název Bez škatulky. Jak už jste asi pochopili, máme toho spoustu společného, ale každá máme zároveň spoustu vlastních témat, která nás zajímají. Takže jsme nechtěly blog nijak tematicky vyhranit, abychom mohly psát o všem, co nás baví a zajímá. A co by snad mohlo zajímat i nějaké čtenáře.

A když to nikoho zajímat nebude, tak babička, taťka a mamka to jistí 😊 (teda doufám, mami?).

Chceme si sem prostě psát pro radost (a později možná nejen psát) a mít tak další ze společných koníčků.

Což mi přijde super vzhledem k našemu oboru studia. Na vysoké toho sice píšeme habaděj, ale bohužel nám je téma vždy dané a vše musí být příliš oficiální a jde spíše jen o schematickou práci s citacemi než o vlastní tvorbu. Stejně tomu tak je v našich zaměstnáních, ve kterých máme dané téma - a piš.

Což mě přivádí k dalšímu důvodu. Úplně jsem ztratila radost z kreativního psaní, když jsem začala pracovat ve zpravodajství, které je strohé, přesné a neotřesitelně objektivní. Čehož se držím. Ale občas chci taky světu předat nějaký svůj názor, příběh nebo prostě jen dojem. 😊

Amen, sestro! Moc se těším na to, až si jen tak napíšu nějaký článek o kosmetice, ekologii, studiu hudby nebo jen o každodenních slastech a strastech života s mým milým cizincem. 😊

Já také! No a snad i vy. Zatím se můžete každý týden těšit na článek z pera (nebo spíš klávesnice) jedné z nás.

Tak co, Marti, jsi připravená? Jdeme na to?

No jasně, jdeme!

3

2

1

...