Perfekcionismus – požehnání, nebo prokletí?

16.10.2020

Marťa

Krásný den všem čtenářům. Ano, dočkali jste se, nový článek je konečně na světě! A kdo že za tu prodlevu může? Právě o hlavním viníkovi si tentokrát budeme povídat.

Znáte takové to klišé, jak správně odpovědět na pohovoru na otázku personalisty "Jaké jsou vaše slabé stránky"? Na internetu nejčastěji najdete doporučení jako "najděte slabou stránku, která vyzní pro zaměstnavatele pozitivně" a mezi nejčastější adepty tak patří perfekcionismus, pečlivost, přílišná pracovitost či neschopnost odejít od nedodělané práce. Všichni víme, že v naší společnosti jsou takové vlastnosti naopak vysoce ceněné a jako uchazeči o práci vám spíše přilepší. Spousta lidí (a často ti, kteří podobnou odpověď použili, aniž by podobnou vlastnost měli) tvrdí, že jde o špatnou vlastnost vlastně jen naoko. Já vám ale povím, že umí ze života občas udělat pěkné peklo. Pojďme se na to podívat blíže z mé perspektivy.

Puntičkář chaotik

Že jste perfekcionista, se vůbec nemusí projevovat ve všech ohledech. Někdo miluje mít do puntíku srovnané hrnečky a byt bez jediného smítka, někdo se utápí v přílišných detailech při práci nebo studiu, někdo je puntičkářský šéf a dokonalé zpracování vyžaduje především od podřízených. No, tak upřímně, ten první případ rozhodně nejsem. Možná tak náš byt, pečlivě sladěný do bílo-fialové provensálskosti, občas působí (a pravda, na tom správném studeném odstínu fialové dokážu občas nesmyslně bazírovat), ale věřte mi, před vaší návštěvou jsem strávila několik dlouhých hodin úklidem. Co se týče časoprostoru, jsem vlastně spíš chaotik. Všude, ale doslova všude, se mi povalují noty, kusy oblečení, zapomenutá balení kapesníčků, tu brýle, tu telefon, diář, propiska, cokoliv. A chození načas také není zrovna mou silnou stránkou. Kdybyste se zeptali mých spolužáků, určitě by snadněji spočítali, kolikrát jsem do školy přišla včas (řekla bych, že od začátku září tak jednou :D).

Bakalářka na 171 stran

Ale! Jakmile jde o zadanou práci, úkol či studium samotné, mám občas tendenci utápět se v nesmyslných detailech a chtít mít všechno, naprosto všechno dokonalé. Zvlášť, když jde o něco, co mě baví. Naplno se to projevilo při psaní mé bakalářské práce. O tom bych se někdy ráda rozepsala víc, ale dnes se zaměříme na problémy s perfekcionismem. Vždycky mě bavila starší literatura, takže jsem si ukousla pořádné sousto a rozhodla se analyzovat zcela nově objevený kancionál, který předtím neprošel žádným odborným posudkem. Několik týdnů mi trvalo jen naučit se dokonale číst rukopis písaře z 18. století tak, abych rozeznala spolehlivě každé písmeno. Pak mě zachvátila panika, protože jsem analýzu chtěla pojmout komplexně, což vyžadovalo znalosti literární historie, ale i kodikologie, hymnologie, křesťanské liturgie a teologie obecně (což mi tehdy ještě nic neříkalo), dokonce výtvarného umění a ilustrací a historické geografie. Nedokázala jsem žít s vědomím, že bych některou z částí opomněla, a tak jsem se sešla snad s pěti experty na jednotlivá odvětví a sama nastudovala detaily z dějin hudby a později z liturgiky a teologie. A stejnou perfekcionistkou se ukázala být i moje vedoucí. Řešily jsme spolu snad každou pátou větu, přepisovaly celé odstavce, měnily jednotlivá slova, ale i celé kapitoly, koncepce i zdroje bádání.

Třikrát jsem kvůli tomu posunula obhajobu, protože jsem práci pořád nepovažovala za dokonalou. V posledním měsíci před odevzdáním jsem přestala úplně chodit na konzervatoř a jen jsem seděla doma a hledala a hledala, chodila za vědci, bádala a psala. Vůbec jsem nevycházela z domu a mnohdy jsem psala třeba až do čtyř do rána. Když jsem to zkompletovala do podoby, se kterou jsem konečně já i moje vedoucí byla spokojená, měla ta práce 171 stran! Nutno říct, že s velkými rejstříkovými přílohami, samotný text byl na 89. Měli jste vidět to zděšení kolegyně, která přišla ve stejný den jako já odevzdat diplomovou, opakuji diplomovou :) práci s polovičním rozsahem. Dodnes je mi jí líto a vidím její vyděšený výraz, když jsem jí oznámila, že to není disertace, jak se domnívala. Ale ano, stálo to celé za to a ačkoliv mám dost problém hodnotit své výtvory pozitivně, tak tady udělám výjimku a pochválím se, napsala jsem to dobře. Ale stálo mě to dva roky práce. Za tu dobu už bych mohla mít téměř magistra.

Touha po vzdělání

Tak, to je věc, která bude na věky viset pod mým jménem na internetu, to je ještě pochopitelné. Problém je, že mi často nesmyslně hodně času zabírají i obyčejné úkoly. A je to směsí špatných vlastností, kterými je kromě perfekcionismu také snaha ohromit, dokázat, že jsem dost dobrá (ahoj, Míšo), a získat pochvalná slova či uznání. Zadání zní například: "Rozeberte libovolné Shakespearovo dílo". Co udělá většina lidí? Najde si obsah Romea a Julie či Hamleta (ti pečlivější třeba i něco z toho četli). Co udělám já? Záměrně si vyberu dílo, které jsem nečetla (a to ačkoliv je Shakespeare můj oblíbený autor a četla jsem toho dost), abych si rozšířila povědomí, podívám se na dvouhodinovou přednášku, přečtu tři diplomky, kde se někdo o tom díle zmiňuje, a pak vytvořím svou vlastní hypotézu, o které napíšu esej na čtyři strany.

Dokážete si asi představit, kolik práce za tím je. Chtělo by se říct zbytečně, ale to je právě ta zásadní otázka. Pokud mi něco může rozšířit obzory a vzdělání, nemohu to považovat za promarněný čas, ačkoliv jde o úkol, který bych mohla místo osmi hodin mít hotový za třicet minut. Vedle perfekcionismu je totiž mým dalším "problémem" nenaplnitelná touha po vzdělání. Neustále si totiž připadám v tolika ohledech nedovzdělaná, s nedostatečným rozhledem, bez znalosti souvislostí a detailů, že jsem posedlá tím, udělat někdy cokoli pro to, abych se dotlačila k rozšíření obzorů, byť jen třeba o malý segment. A v důsledku je to vlastně asi spíš pozitivní vlastnost, protože cokoli nás zušlechťuje a nutí nás pracovat na sobě a svém vnitřním "chrámu" vědění, nás posouvá kupředu.

Podvádět, či nepodvádět?

No, ale... teoreticky to zní krásně, v praxi to ale dělá spoustě lidem včetně mě ze života tak trochu peklo. Zvlášť v době distanční výuky, kdy je více času na to, dohledávat si souvislosti, číst a pozastavit se u toho, co mě zajímá. Nebo u toho, co bych ráda udělala alespoň důstojně, ale nezbývá na to moc času. Občas stojím před dilematem, jestli řešení nenajít někde na internetu a prostě ho neopsat. A mnohdy ho najdu a třeba se o něj i podělím se spolužáky. Ale ve finále si k tomu stejně sednu sama a tu skladbu prostě rozeberu a rozepíšu do not jednotlivé části, abych pochopila, jak ta hudební forma vlastně funguje. A dělám to místo 20 minut třeba tři a půl hodiny. Jenže pak stačí, že do toho vstoupí pracovní povinnosti, které je třeba rychle řešit, a veškerý time management se sesype.
 Ve finále mě za to okolí asi fakt nesnáší, protože jsem nedůsledná, nedokážu dodržovat deadliny, neustále je posouvám a mám rozdělaných, rozečtených, rozpracovaných a (ne)rozmyšlených tolik věcí najednou, že se v tom chaosu občas ztrácím.

Tenhle článek mi netrvalo vymyslet týden, naopak, napsala jsem ho během včerejšího večera. Ale v konceptech už mám asi tři stejně nebo více rozsáhlé texty, které jsem prostě napsala, ale nebyla s nimi spokojená. Takže si tam v poklidu leží a čekají na to, až přijde jejich hodina a dostane se jim přepsání, úprav a finální verze. Anebo tam budou ležet navždy, kdo ví...

Tenhle text nebude mít žádné závěrečné moudro. Je jen povzbuzením k tomu, že v tom třeba nejste sami, pokud taky trpíte touhou dělat všechno dokonale. Nebo vám třeba pomůže pochopit kolegu, který nestíhá a neustále všechno odkládá. Každopádně - ať už to považujete za peklo, či ne - všechno, co nás posouvá kupředu, má svůj smysl. I jeden úkol, pro který se vám zhroutil časový plán celého týdne. Žádná nová informace totiž není zbytečná, ale tvoří mozaiku vašeho vědění a vás samých. A ačkoliv jste třeba nestihli to, co jste chtěli a potřebovali, nelitujte toho, jednou se vám to třeba bude hodit. Anebo ne. Ale je fajn jít v klidu spát s vědomím toho, že jste udělali všechno, co jste mohli.

Hodně síly všem perfekcionistům!

Vaše Marťa