O manipulaci a citovém vydírání

16.09.2020

Marťa

Tak jo, pohodlně se usaďte, dneska otevíráme část Pandořiny skříňky, což pro mě není úplně jednoduché. Měla jsem původně jiné plány, ale opět mi trochu nahrál Míšin článek o umění říkat ne (který je skvělý mimochodem). Ale o tom to dnes nebude, opakovala bych totéž. Tentokrát trochu opustíme vlnu pozitivity a vtípečků a budeme mluvit o něčem trochu závažnějším, a to o manipulaci ve vztahu.

Jak že jsem se k tomuto tématu dostala skrze Míšin článek? Při čtení pasáže o tom, že na pracovních akcích kontrolovala hodinky, aby mohla jít domů za svým přítelem, mi vytanulo na mysli jedno srovnání. Už pár let to mám stejně, s mon chérim netrávíme tolik času, kolik bych si přála, a často je mi milejší mít doma pohodový večer ve dvou, na který se vždycky moc těším. Nicméně, když mám plány s někým jiným, není to nucené a bavím se, nemám problém přijít domů později a necítím se kvůli tomu provinile. Máme naprosto svobodný vztah a nic si nezakazujeme (naopak mám často upřímnou radost, že jde někam s přáteli nebo kolegy). Oba ale většinou i z takové akce přijdeme domů brzy, protože se ještě chceme vidět a popovídat si před spaním. Často mě pak zaplaví pocit vděčnosti za to, že jdu domů, protože sama chci a ne proto, že mi někdo dělá scény a já už nemám sílu to snášet.

Asi se tu tohle téma bude občas vracet, protože je studnicí všech mých bolístek, ale i životních pravd a zkušeností. Před mon chérim jsem asi šest let žila se svým ex. Velká láska, velké emoce, velká bolest. Dnes zůstaneme u manipulace ve vztahu, která se pod rouškou citového vydírání snaží navodit pocit, že je činěna v dobré víře. Dodnes si pamatuji na jednu větu, kterou mi bývalý přítel řekl krátce po tom, co jsme se poznali. "Kdybych chtěl, přesvědčil bych tě, že je to tvoje vina, a ještě tě nechal cítit se provinile." Tehdy jsem to moc nechápala, ale rezonovala mi s přibývajícími roky v hlavě víc a víc. Přesně to se totiž dělo.

Vlastně se to stávalo od začátku - kdykoli jsem chtěla někam vyrazit bez něj, byl to velký problém. Zpočátku to byly jen sladké řeči o tom, jak by byl raději, kdybych byla s ním, protože mu budu chybět. Připadalo mi to celkem romantické - chtěl přece trávit čas se mnou. Krása. Když pak chtěl, abych mu o akci vyprávěla, často se tvářil smutně, že jsem si to užila bez něj, a zdůrazňoval, jak jsem mu chyběla. Nic zvláštního. Postupně to ale začalo eskalovat.

Přišla jsem s nadšeným nápadem, že budu zpívat ve sboru - tehdy jsme se poprvé pohádali o to, že to bude znamenat méně společného času a jestli to je opravdu to, oč stojím. Sbor jsem si prosadila, ačkoliv kvůli každé zkoušce na mě byl nepříjemný a když se později přesunuly zkoušky na víkendy, začal kvůli nim dělat scény. Nemluvě o každoročním třídenním soustředění, kam za mnou jednou přijel, aby mě zkontroloval, a raději si mě nastěhoval k sobě do stanu. V dalších letech mi na rovinu řekl, ať si z těch tří dní vyberu jen jeden, jinak bude nesnesitelný a hysterický.

Když jsem u něj začala bydlet, vzbuzovalo nevoli to, že chci navštěvovat rodiče a prarodiče, každé setkání s kamarádkou, oslavy narozenin i volnočasové aktivity, jichž se nemohl účastnit (a to jsme společných zájmů moc neměli). Později mi přišlo, že mu vadí i to, když se u něj učím na zkoušky. Ačkoliv jsem ho na některé akce zvala, abychom je absolvovali spolu, nikdy nešel s tím, že ho to nezajímá, protože jsou to moji přátelé, ne jeho. Když jsem odešla, musela jsem předem slíbit, v kolik se vrátím. Obvykle to neschválil a donutil mě slíbit čas o pár hodin dřív. Celý večer mi pak psával smsky, jestli už se nechystám domů, jestli mě těší, jak beze mě doma trpí, jestli to dělám naschvál, kdy přijdu (tahle zpráva obvykle přišla několikrát) a že je mu líto, že se opět lépe bavím bez něj. Povedlo se mu pochopitelně to, o co usiloval - akci mi svým neustálým stalkováním zkazil a když mi došla trpělivost jeho litanie číst, šla jsem domů. Nezapomněl mi vyčíst, že jdu pozdě, a musela jsem slíbit, že příště ho nenechám tak dlouho čekat. V důsledku toho jsem časem odstřihla většinu svých přátel, protože jsem je nemohla vídat a bylo mi trapné jim vysvětlovat důvody. To je mimochodem častý cíl manipulátorů - mít vás jen pro sebe a zbavit vás sociálních vazeb. Na veřejnosti navíc působí velmi charismaticky, takže pokud seberete odvahu si někomu postěžovat, beztak vám neuvěří. Ale proč to pokoušet. Lepší je vás izolovat ode všech, kterým byste případný povzdech mohli adresovat.

Párkrát jsem zkusila nadhodit, že bych ráda jela s přáteli na koncert kapely, kterou neposlouchá, že bych šla na něčí oslavu, maturitní ples nebo jen s kamarádkou na víno. Vždycky kolem toho byly scény nejméně na týden dopředu a ještě týden poté, takže ve většině případů jsem se z takové akce nakonec raději vymluvila. Když jsem začala studovat na vysoké škole, trávila jsem na koleji jen tři dny v týdnu, abych byla co nejdříve doma, ačkoliv mě ranní a noční cesty do Prahy vyčerpávaly a nestíhala jsem se kvůli nim učit. Během těch tří dnů relativní svobody jsem občas někam zašla, následována jeho celovečerními zprávami, tak jsem mu o svých aktivitách v Praze přestala raději říkat. Jenže jako každý správný stalker mi často projel veškerou korespondenci, ztropil pár scén, že jsem někam šla bez jeho svolení, a získal tím argument pro to, že mi nevěří, neboť mu lžu. Taky častá technika. Najít na vás špínu (co na tom, že při tom poruší vaše soukromí) a na jejím základě pak tvrdit, že jste si jejich nedůvěřivé chování způsobili sami.

Po pár letech jsem to vzdala, došla mi energie na to, jeho výstupy poslouchat. Po každém jsem se cítila špatně a provinile, vyčítala si, že jsem někam šla bez něj a netrávila raději čas doma u televize (kterou jsem nesnášela). Často jsem se pak omlouvala s pocitem, že jsem špatná partnerka, a snažila se mu to něčím vynahradit. Pokaždé, když mě někdo někam pozval, pohltila mě ohromná úzkost a strach z představy, co to doma způsobí, a raději jsem se rovnou omluvila, že nemůžu. Bylo mi z toho špatně, ale už jsem nemohla poslouchat ty neustálé žárlivé výstupy, chtěla jsem jen mít klid. Tak jsem se uzavřela ve své samotě, většinu akcí jsem odmítala, občas si něco prosadila natruc a pak se za to proklínala, když měl citově vydírací řeči a urážel se. Smířila jsem se s tím, že nemůžu mít žádnou další volnočasovou aktivitu a že pokud někam půjdeme spolu, budou tam buď jen jeho přátelé, nebo tam půjde už předem znechucený, vyčte mi každou minutu hovoru s někým jiným a nakonec stejně udělá scénu, že jsem se mu málo věnovala.

Nutno ještě říct, že na jeho aktivity se však pohlíželo úplně jinak. Naprosto bez problémů mohl jít s expartnerkou do kina, s kolegy na pivo, propařit noc s kamarády, jít na kafe s kamarádkou, která se mu líbí, nebo s kolegyní, které psal lechtivé zprávy. A popravdě, mnohokrát byl asi úplně jinde a s někým jiným. Ale i když jsem to často věděla, radši jsem mlčela, aby byl klid.

Tyhle příběhy zní vždycky poměrně černobíle - dělal scény a byl nesnesitelný, tak proč jsi neodešla? O tom se můžeme pobavit někdy jindy, ale ve zkratce: byl to můj první vztah a z domova jsem neměla zrovna dobrý příklad, měla jsem pocit, že je to normální. Navíc jsem ho šíleně milovala a přece jen, těch hezkých chvil bylo dlouho výrazně víc než občasných krizí.

Poselstvím dnešního článku je jediná věc - jestli něco podobného pozorujete u svého partnera, zkuste to řešit. Citové vydírání, žárlivé scény a urážky omlouvané tím, že danému člověku na vás jen záleží, bojí se o vás, chce s vámi trávit čas a chybíte mu, jsou zkrátka nezdravé a manipulativní. A pokud diskuse nemá žádné výsledky, radši proboha utečte, protože citoví manipulátoři vás zanedlouho psychicky zničí. Nejenže často sahají nejen ke slovní agresi, ale postupně vás přesvědčí o tom, že jste naprostá nula, která je špatným partnerem, že si vlastně jejich lásku nezasloužíte a že nikdo jiný by s vámi nevydržel. Měli byste tak být vděční, že oni vaše nevhodné chování tolerují. A co víc - dokonce vás i přes to milují. Vztah s nimi je totiž váš osud a jinou spřízněnou duši už nikdy nenajdete. Ano, občas možná dokonce uznají, že dělají i chyby - ale jen proto, že tak silné citové pouto je pro ně nové a vzbuzuje v nich silné, nezvladatelné emoce. Chyby dělají jen proto, že vás tolik milují, za to se na ně přeci nemůžete zlobit! Vy byste ale měli své emoce umět ovládat - a jste navíc zodpovědní i za emoce toho druhého. To vy můžete za to, že žárlí, že se cítí osamělí, že jim chybíte, vždyť jste si to způsobili vlastně sami. A to, že vás při hádce začali škrtit, jste si vlastně také způsobili sami, vždyť jste jim tolik ublížili, vůbec si neuvědomujete, že jste zodpovědní za to, jak se váš partner cítí. I za to, že cítí vztek a fyzicky vás napadl, to vy jste ho vyprovokovali svou sobeckou neohleduplností. Měli byste se stydět, protože není fér dohnat člověka, kterého milujete, k takovému chování, to by správný partner nikdy neudělal. Měli byste se omluvit a příště už takové hlouposti nedělat - přece víte, jak to vašeho partnera bolí. Chcete snad, aby se takhle cítil?

Slyšíte, jak to zní? Není vám to povědomé? Moc prosím - raději odejděte, než se tohle stane. A pokud už v této fázi jste, tak utíkejte tím rychleji! A buďte si jistí, že vás při rozchodu takové vydírání včetně hrozeb sebevraždou bude pronásledovat. Ale buďte silní, zvládnete to, věřte mi! Váš manipulátor není poslední spřízněná duše na světě a třeba díky tomu, že jste se z jejich okovů vymanili, potkáte někoho, kdo vám bude skutečnou oporou bez urážek a scén, kdo vás přijme a nebude mít důvod vás ponižovat. Vztah není bojem o moc, naopak. Vztah by měl být dokonalým souzněním plným empatie, pokory, ochoty pomoci v těžkých chvílích, společné radosti a harmonie. Vztah je spolupráce, nikoli bitva, v níž musíte soupeři uštědřit co nejvíc bolavých ran.

Věřte mi, že nemá smysl zůstávat ve vztazích, které nám víc berou, než dávají. Ve vztazích, v nichž na úkor druhého ztratíte sebe sama. Ve vztazích, které vás nutí si vybírat, které vám berou energii a dělají vás nešťastnými. Klišé o tom, že skutečná láska musí bolet, jsou jen chiméry těch, kteří si nedokáží přiznat, že setrvávají v nezdravém vztahu. 

Jestli to není váš případ, gratuluji, ale přesto, pokud uslyšíte kamarádku, známého nebo rodinného příslušníka takové historky vyprávět, mějte pochopení, neodsuzujte ho(!!) a nabídněte pomocnou ruku. A pokud ji nepřijme, buďte trpěliví. Neustále přesvědčujte o tom, že tu jste, ať váš blízký ví, že se má na koho obrátit, až bude třeba v budoucnu procházet peklem rozchodu s manipulátorem. Bude ji potřebovat.

Na závěr chci napsat už jen jednu věc. Ať už procházíte, nebo jste v minulosti prošli čímkoli, nelitujte se a neptejte se dokola "proč zrovna já"? Všechno má svůj dokonalý smysl a já dnes vím, že všechno, co jsem v minulosti prožila, ze mě učinilo člověka, kterým jsem dnes. Všechny bolesti mě nakonec posílily, daly mi vnitřní nadhled, odvahu vykročit vpřed a pomáhat ostatním. Nechtějme změnit minulost, ale hleďme vpřed a zkusme učinit budoucnost lepší.

Hodně síly všem!