Kouzlo nočních výšlapů

31.08.2020

Marťa

Vyrazili jste někdy na hrad v noci? Jestli ne, tak tenhle zážitek nutně potřebujete! Dnešní článek bude o kulisách středověkého hradu za horké letní noci, o túře lesní cestou za svitu baterek, pozorování hvězd a všem, co jste třeba už dlouho nezažili, ale měli byste! Zkrátka klasická Martinčina slaďárna, ale slibuji, že tentokrát trochu dobrodružnější a doufám, že i trochu inspirativní...

Naše tradice nočních výšlapů začala před několika lety jedním spontánním nápadem. Po společné sborové zkoušce jsme šli navečer prozkoumávat zákoutí našeho rodného města, pak se ale výlet zvrtnul, setmělo se, nakoupili jsme si pizzu a vyrazili na stolovou horu poblíž. Teplý večer, jídlo, nad námi hvězdy a osvětlené město pod námi. Bylo to tak skvělé, že jsme se rozhodli naplánovat noční výlet na nedalekou zříceninu a od té doby s malými přestávkami pořádáme tuhle akci skoro každý rok a vždycky se na ni moc těšíme.

Letos volíme hrad Egerberg nedaleko Klášterce nad Ohří. Z pozvaných lidí se nakonec vytříbí parta sedmi statečných, sestava je každý rok trochu jiná a vždycky se najde nějaký nováček - tentokrát dokonce dva. Ani letos nechybí naše milá kamarádka Lucka, proslulá svým ostrým slovníkem a neustálým nadáváním. Počasí se nezdá ideální, celý den poprchává (a v Klacíkově, ehm pardon, Klášterci přímo leje), sem tam zahřmí a bouřkové mraky se drží na blízku. Mon chéri se ale odmítá vzdát a zarytě tvrdí, že bouřka se nám opět vyhne, stejně jako minulý rok, kdy se kolem nás blýskalo, ale mraky nás obešly obloukem - a řeknu vám, vidět ty blesky shora, to byla podívaná.

Vyrážíme krátce po setmění, vyřizujeme nákup všech propriet na oheň - letos se kvůli dešti jeví jako nutné vybavení také podpalovač. Pozitivní je, že na rozdíl od minula není kritické sucho a neplatí přísný zákaz rozdělávání ohňů (ne že by nás to zastavilo 😊). Auty se přesouváme k výchozímu bodu, který poskytuje prostor pro asi tříkilometrovou túru. Pochopitelně do kopce. Za tmy. Dalo by se sice zastavit v přilehlém Lestkově a jít 500 metrů přímo, ale to my nechceme, chceme si užít cestu lesem, tak tomu říkáme zkratka. 😊

Po výlezu z auta je prostor pro tradiční foto, které máme z každého ročníku, a pak už vyrážíme. "Dneska je bahno jak sviň, doufám, že zas půjdeme zkratkou!" volá ironicky Lucka. Rozsvěcíme baterky a jdeme na to. Zkratka se jeví po dešti opravdu poměrně blátivě a máme co dělat, abychom nesjeli hromadně dolů jako domino. "Jsem ku*va požahaná od pos*anejch kopřiv!" hlásí Lucka. Cesta ve tmě je do kopce poměrně náročná a vždycky se najde nějaký aktivista vpředu, který div neběží. Jsme totálně propocení a já třikrát řvu "pauza!", abych cestou nevypustila duši. Občas to schovám za bohulibou záminku "pauza na tmu!".

Po tolika letech života ve městě nám mnohdy chybí kontakt s přírodou, natož pak za tmy. Je krásné, slyšet najednou všechny ty zvuky noci, od houkání sov přes šumění listí po cvrčky. Kráčet lesem v noci je kouzelné, ale také trochu strašidelné - a to my máme rádi. Stačí občas přihodit narážku na nějaký horor nebo strašidelný příběh. Že se nebojíte? Tak se zkuste občas semknout k sobě, zhasnout všechny baterky a zaposlouchat se do okolních ruchů. Tma je v lese nepropustná a je slyšet každé prasknutí větvičky, každý pohyb křídel ptáků. "Žádná pauza na tmu, já se bojím," směje se naše největší sportovkyně Sabča.

Po horkém dni zůstává vzduch těžký a všichni jsme totálně upocení. "Zpí*enej kopec!" přichází Lucčina oblíbená hláška. Párkrát se ztrácíme a nejsme si jistí, kde jsme viděli poslední značku. Ve tmě je cesta úplně jiná. "Opovažte se mi někdo nacpat do rukou zas*aný dřevo, jinak vám to hodím na hlavu!" varuje Lucka.

Důležitou položkou nočního výšlapu je historický výklad mon chériho, který je poměrně dobrým znalcem regionální historie a středověké architektury. Z našeho výletu nemáte šanci odejít bez toho, aniž byste se dozvěděli, co je to prampouch, stěžejkový padací most nebo bateriová předsunutá bašta s břitem. :D Tentokrát došlo na dvoupalácovou dispozici hradu a Viléma z Egerbergu. A my to milujeme. Opravdu! Prostě přednáška k výšlapu patří! Před padacím mostem čteme, že pokud chceme pomoci s rekonstrukcí, máme popadnout nějaký kámen a přinést ho nahoru k hradu. Lucka okamžitě úkoluje svého milého, který za jejího potlesku poslušně vláčí kámen (promiň, Tome 😉).

Na vrcholu táboří pár trampů s rozbalenými spacáky, naštěstí je na místě víc ohnišť a na nás vyšlo zrovna to uprostřed zbytků paláce. Rozdělání táboráku je překvapivě rychlé - nováček Míra je totiž vybaven vším včetně sekyrky a v kombinaci s třískami, které přinesl tradiční člen Vojta, to fajruje během pár minut. Chvíli hledáme dřevo, nakonec volíme pár klád položených nedaleko, snad nebyly připravené na rekonstrukci... Po chvíli pátrání po vhodných klaccích na buřty Míra vytahuje teleskopickou opékací vidlici. Takže víte, co... my mu vyprávíme, jak jsme zkušení výšlapáři, a on nás svojí výbavou strčil všechny do kapsy. 😊 No nic.

Všichni jsme romantické duše, a tak je pro nás výlet na zříceninu obestřen tajuplností, mystičnem a dobrodružstvím. Jedna z nejkrásnějších věcí na tom všem je, když už je rozdělaný oheň, společně pozorujeme uklidňující plameny, hřejeme se v jejich blízkosti, povídáme si, smějeme se. A teď to hlavní - když se jen tak natáhneme na zem nebo se uvelebíme v některém z míst, kde jsou pozůstatky stěn a nad námi je rozprostřená noční obloha, je vidět mléčnou dráhu a spoustu malých i větších hvězd a souhvězdí, které ve světelném smogu města nemáte šanci spatřit. Pár se nám jich většinou povede identifikovat (existuje na to řada poměrně chytrých aplikací, jednu z nich má v telefonu i - no hádejte kdo... Míra!). Je to kouzelné a krásné. Když si představím, že sedíme třeba v bývalé kapli, kam hradní páni chodili hledat klid a naději - a jen tak se díváme na hvězdy a hledáme v nich totéž. Nebo jen tak pozorujeme spící noční město pod námi. Když tedy zrovna nespadne kámen z vršku opevnění. "Duchové! Tak tam už nejdu!" hlásí Sabča. "Zpí*enej hrad. Člověk přinese kámen, aby mu za to jinej spadl na hlavu," mumlá si pod fousy Lucka.

Perseidy jsme už před pár dny prošvihli, ale přesto vidíme pár padajících hvězd a s dětskou radostí v očích rychle lovíme v paměti přání. Smějeme se a asi trochu deptáme ty trampy odvedle. A to mají štěstí, že jsme letos nevzali ukulele, loni jsme totiž proměnili půlnoční Šumburk doslova v koncertní síň! 😊 Teď si aspoň vyprávíme historky, které nikdy neomrzí. Třeba o tom, jak mon chéri kontaktoval majitele hradu z ValMezu (doteď nechápu, proč si koupil hrad na druhém konci republiky...), že by mu chtěl pomoci se zvelebováním. Když přišel obratem dotaz, jaké umí zednické práce, radši potichoučku vycouval.

Oheň praská a koncert mají tentokrát spíš cvrčci. Škoda, že někdo nevytáhl nějaký trapný vtípek, kterému by se nikdo nezasmál - úplně si představuji takovou tu filmovou scénu, kdy čeká na reakci a slyšet je jen ten cvrkot.

Po několika hodinách vyrážíme zpět. "Ty vole, tak to jsem ještě neviděl, aby někdo v noci vylezl na hrad a pak šel zase dolů," komentuje náš počin jeden z trampů, převaliv se ve spacáku.

Na hradě nikdy nespíme, to by výrazně eliminovalo počet účastníků (včetně mě - jsem schopna to zvládnout jen s minimálně pěti vrstvami oblečení, dokonce ani nemám spacák a hlavně - ten hmyz všude okolo! Princezna se holt nezapře... 😊). A upřímně - cesta dolů je snad ještě lepší než nahoru. Hlavně po dešti, když se ztratíte. Nebo třeba, když si ji chcete zkrátit přes louku, kde se zrovna pasou krávy a vy jim můžete zazpívat nějakou veselou píseň! Vítězem naší loňské hitparády po cestě z hradu je rozhodně "Když jsem já sloužil to první léto" nebo "Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte?" 😊

Občas myslíme i na milovníky urbexu (rozumějte, nás :D) a prolezeme některé z ruin přilehlých hospodářských nemovitostí pod kopcem. Ve tmě to má teprve ty správné grády! No, kdy jste byli naposledy ve stovky let starém polorozpadlém sklepě ve tmě? A existuje vůbec někdo, kdo by nechtěl (kromě Sabči, která jediná radši zůstala nahoře)? 

Taky jsme dostali párkrát báječný nápad jako třeba lehnout si do zatáčky na silnici a pozorovat hvězdy, projet po cestě domů kruhák v protisměru - no prostě všechno, co jste kdy chtěli zkusit, ale báli jste se, ale to vám z bezpečnostních důvodů nedoporučuji. 

Takže jestli jste v dětství snili o tom zorganizovat tajnou noční výpravu na hrad, směle do toho! Na sny totiž není nikdy pozdě...


PS: Fotil mon chéri a Vojta Draganov, díky! :)