Mercedes za trest

26.08.2020

Zdravím vás! Chci se s vámi podělit ještě o jeden zážitek z našich cest po Azurovém pobřeží. Minule jsem byla dost sladká a romantická, dnes vám ukážu, že nic není ideální a povím vám o výletu, který provázely nepříjemné i dobrodružné okolnosti, ale i přesto byl jedním z nejkrásnějších momentů mého života.

Vždycky jsem snila o tom, podívat se do kaňonu ve francouzském Verdonu. Pokud jste o něm nikdy neslyšeli, jde o největší kaňon v Evropě, v jehož srdci protéká řeka Verdon ústící do jezera Sainte-Croix s nádherně tyrkysovou vodou. Pohled odkudkoli je naprosto okouzlující. A co je na tom všem nejlepší - u jezera se dá půjčit loďka nebo šlapadlo, kterými si přímo do kaňonu můžete zajet a zaplavat si tam. Prostě sen.

Předem jsme si vybrali půjčovnu aut, abychom se na místě nezdržovali. Abych řekla pravdu, ani jeden z nás není úplně auto-odborník. Těm rozdělením a třídám jsme absolutně nerozuměli. Něco jsme tam naklikali s očekáváním solidního vozu, který zvládne kopcovitý terén provensálských Alp.

První komplikace přišla pár dní před výletem - pán z půjčovny volal (dokonce to zvládl i v angličtině - rozumějte francouzštině s rádoby anglickým přízvukem :D), že pobočka, kde jsme si auto chtěli vyzvednout, má technické problémy, a je tak zapotřebí vyzvednout si jej jinde. S tím, že prý nám to nějak vynahradí. S očekáváním slevy jsme to odkývali a šli auto vyzvednout jinam.

Další potíž nastala při vyřizování formalit. Paní za přepážkou jsme přes roušku (a přízvuk) prakticky nerozuměli. Jediné, co jsem zachytila, bylo, že má pro nás úplně nový Mercedes, který před námi ještě nikdo vypůjčený neměl. Ačkoliv si patrně myslela, že nás tím potěší, s hrůzou jsme na sebe pohlédli. Mon chéri řídí zhruba rok, a to výhradně naše dvacet let staré Twingo jménem Édith (no co, vaše auto snad nemá jméno? :D ). Já jsem se příležitosti řídit předem vzdala (bylo by to za příplatek, tak jsme se na to vykašlali, už tak to stálo nekřesťanské peníze). "What a responsibility!" vykoktal ze sebe mon chéri a snažil se tvářit nadšeně, ale v hlavě nám oběma běželo No sakra! Tak na tom bude vidět každé škrábnutí.

Prekérní situace nastala na parkovišti. Když jsme přišli k autu, došlo nám, že to není jen nový Mercedes. Byl to nový SUPERMODERNÍ Mercedes, v jakém jsme v životě ani neseděli, natož abychom ho řídili. Záhy se ukázalo, že se nedá odemknout. To trvalo zhruba 15 minut, během nichž jsme se hroutili, že to auto neumíme ani otevřít. No, někdo špatně zaparkoval a dvě stejná auta prohodil, podle SPZ jsme tak nakonec našli to naše. Bylo ještě naleštěnější. "Tohle je auto za trest!" povzdychli jsme si a jen jsme se zoufale smáli. Naše Édithka je totiž extrémně úsporná, co se místa týče. Tohle mělo tak dlouhý a široký předek, že se zdálo, že snad ani nevyjedeme z parkoviště.

Když jsme konečně seděli vevnitř, nastal další problém. Za prvé startování - pochopitelně se neobtěžovali klasickým zapalováním s klíčkem, bylo potřeba klíč umístit do vyklápěcí přihrádky s imobilizérem a až poté stisknout tlačítko start. Na to jsme přišli zhruba po 10 minutách. Když jsme se zaradovali, že už umíme nastartovat, přišel druhý problém. Sice jsem se kasala, že jsem dřív jezdila s automatickou převodovkou a že to miláčka naučím - ta ale měla "řadicí páku", pomocí níž se mód vybíral. Která tu ale úplně chyběla. Zoufale jsem čučela do francouzského návodu, jak proboha to auto rozjet, zkoušeli jsme všechny možné čudlíky. No, asi po 20 minutách jsme zjistili, že ovládání je na páce na volantu, která obvykle sloužívá pro stěrače. Když jsme vyjeli, vyběhla za námi trojice Francouzů, něco křičela a snažila se nás zastavit. Byli to "majitelé" toho druhého popleteného auta. Když zjistili, že nesedí SPZ, zamrzli a dělali jakoby nic. :D

Menší malér se stal při výjezdu, kdy mon chéri samou nervozitou lísteček pro otevření závory strčil kamsi mezi určenou čtečku a přilehlý kov, kam asi nikdy nikoho nenapadlo lístek strčit, a bylo potřeba zavolat na telefonickou podporu, kde pán pochopitelně nemluvil anglicky. Po několika našich zoufalých pokusech o francouzštinu radši otevřel závoru a nechal nás jet. Z nervozity jsme projeli pár červených a párkrát špatně odbočili (rozumějte mon chéri, ale používám svou vlastní gramatickou kategorii - solidární plurál 😊).

Dalším megaproblémem bylo ovládání centrální obrazovky na klimatizaci a všechna média, které jsem se ujala já. Ta byla naštěstí natolik inteligentní, že ovládala češtinu, i tak jsem ale za celou jízdu nepřišla na to, jak nastavit navigaci. Asi po půl hodině jsem zvládla zapnout rádio, potom propojit telefon přes Bluetooth a pustit hudbu. Sestavila jsem si speciální francouzský playlist, který asi po 10 minutách přerušil telefonát (asi nemusím říkat, že trvalo chvíli, než se mi podařilo odpojit handsfree a telefon vzít). Volali z redakce, kde pracuji, že mě shání policie, protože na mě někdo podal trestní oznámení. Nic víc.

Mezitím přišla na řadu francouzská dálnice, která se prosím vás platí několika různými způsoby. Někde stačí přijet a přiložit platební kartu, jinde je třeba zmáčknou tlačítko, vyzvednout si lísteček jako na parkovišti a zaplatit až při výjezdu. Samozřejmě jsme původně najeli do úplně špatného pruhu pro kamiony, kde vůbec nebyl terminál na klasickou kartu a museli jsme řadu za námi nechat vycouvat. Taky jsme to přitom nabořili do betonového zátarasu, naštěstí jen pneumatikou, ale ten infarkt po té ráně, to bych vám nepřála! Při výjezdu z mýtné brány, kde se to zas platilo úplně jinak, přišel další telefonát, tentokrát přímo z policie, jestli vím o tom trestním oznámení a co jim k tomu mohu říct. Vzala jsem si do ruky dálniční lísteček a snažila se ospravedlnit svůj článek, kvůli němuž mě jeden extremista žaluje pro pomluvu. Mám přijít na stanici k výslechu. Vysvětluji, že jsem na dovolené. Další telefonát z redakce. Všichni mě uklidňují, že se nic neděje, a ať si v klidu užiju dovolenou. Přichází konec placeného úseku a já ze samého vzteku a rozrušení zahrabala lísteček kdovíkam...

Pak se situace uklidňuje, projíždíme horami a malými vesničkami a zpíváme přitom Padam, padam, Je ne regrette rien a další šansony a smějeme se. Auto už milujeme. A ono nás určitě taky.

Výlet do Moustiers Sainte Marie. Malá vesnička s křížovou cestou a nádherným poutním místem ve skalách. Které je tak šíleně do kopce a kameny tak ochozené, že to celou cestu , řeknu vám, až nekřesťansky klouže. Ale nahoře je nádherný kostelík zasvěcený Panně Marii de Beauvoir (což je složenina slov krásný a výhled - a ten tu tedy opravdu je!). Kaple voní po vonných tyčinkách (později jsme zjistili, že tak prostě voní francouzské kadidlo v každém kostele). Chvilka meditace a pokračujeme do kaňonu.

Před lodičkárnou fronta na půl hodiny, ale stojí za to, aspoň se kocháme výhledem na modré jezero. Šlapadlový výlet do kaňonu patří mezi nejkrásnější chvíle, které jsem kdy zažila. Skály z obou stran, pár vodopádů, tyrkysová voda, která je krásně teplá na koupání. Plavat v té nádheře je naprostý sen. Chci si udělat fotku polaroidem, ale došel mi film a nový tam omylem zapasuji obráceně. Drahý ho později spravil, ale pak jsem ho pro změnu zapomněla ve vlaku do Mentonu, škoda mluvit...

Aby všechno nebylo tak krásné a ideální, dělá se po cestě zpět šílený protivítr a šlapadlo v podstatě nejde ovládat. Na nohy je to solidní posilovna a stejně téměř stojíme na místě. Úsek, který jsme předtím šlapali 10 minut nám teď zabere třičtvrtě hodiny. Nutně se ale ještě potřebujeme svlažit pod vodopádem, takže dalších pár desítek minut ztrácíme korigováním směru. Chvíli mám pocit, že se odsud nikdy nedostaneme. Nakonec to jde, takže úplně vyčerpaní sesedáme a vydáváme se na parkoviště, kde u luxusního Mercedesu bijí do očí mon chériho zapomenuté boty. :D 

Nakonec se vydáváme za posledním bodem programu - najít levandulové pole. V našem pražském bytě je totiž levandule v podstatě všude a na všem, takže rozhodně nesmíme odjet z Provence bez procházky v levanduli. Abyste byli v obraze, fialovost levandule vrcholí někdy v polovině června, pak pomalu zešedává a usychá a začíná se sklízet. Najít v polovině července neposečené pole je tak téměř nemožné a trvá to téměř sto kilometrů. Nakonec to ale stojí za to a děláme několik zastávek, procházíme se, objímáme, pusinkujeme a děláme pár fotek. Všechna pole s neuvěřitelnou intenzitou "bzučí" čmeláky a dalším hmyzem. Něco mě kouslo a dělá se mi flek přes půl lýtka, ale protože to je štípanec z levandulového pole, tak si ho dalších 14 dní hýčkám, i když to svědí jako... (ani nebudu říkat co) a každým dnem se to zvětšuje. Taky jsme vším tím prachem z kaňonu a pole zaprasili koberečky v autě, takže je potřeba před odevzdáním ještě malý úklid.

Cestou domů opět nahazuji šansonový playlist a nesmyslně se dojímám nad tím, jaká je to krása. Ještě pár zastávek na výhled do hor a západ slunce. Jediným mráčkem na obloze je špatné značení benzínek, které jsou překvapivě daleko od sebe a ačkoliv jsem v minulosti četla, že Česko má jednu z nejhustších sítí čerpacích stanic v Evropě, francouzská vzdálenost 50 kilometrů od sebe mě překvapuje. Taky se ukazuje, že spousta z nich je v noci zavřená, jako třeba ta první, kam jsme mířili. Další už má otevřeno, ale ukazuje se, že tankování není tak jednoduchá záležitost - je potřeba nejprve zajít za obsluhou (která většinou nemluví anglicky), dát jí svou platební kartu a až teprve potom je možné natankovat něco, co se tváří jako nafta. Celý ten proces trvá asi 20 minut, tak mezitím mokrými bílými ručníky drhnu všechny koberečky od prachu a snažím se dát auto dohromady. Původně chci auto otřít ručníkem i zvenku, ale po množství nechápavých pohledů radši sedám zpět dovnitř a dělám, že neexistuji.

Nakonec Mercedes úspěšně vracíme, ale máme to ještě kus cesty domů - kvůli té nefunkční pobočce. Jsme už tak utahaní, že máme pocit, že nedojdeme, ale všechno to zachraňuje zmrzlinárna otevřená ještě pár minut po půlnoci. I přes dobíhající zánět hrtanu si dám dva kopečky a mám pocit, že svět je zase perfektní.