Běž se najíst, kostro, aneb o skinnyshamingu

14.06.2021

Krásný pátek, milí čtenáři. Láska k vlastnímu tělu je v posledních letech velkým tématem. Všechny ty namotivované blogerky a instagramerky nám neustále dokola opakují, že se máme učit mít se rády takové, jaké jsme, že lidské tělo je chrám naší vnitřní bohyně, že naše křivky vypráví náš příběh a podobné afirmace. Má to ale jeden háček. Nejčastěji je tu řeč o ženách, které mají plné tvary, výrazné křivky nebo jsou trochu při těle. V horším případě přímo morbidně obézní (a s opěvováním těchto extrémních případů tedy fakt nesouzním). S hubenými holkami ale nikdo příliš nepočítá. A právě o tom to dnes bude.

zdroj: unsplash.com
zdroj: unsplash.com

Asi si říkáte "No a co? Hubené holky se přece nesetkávají s kritikou a vypadají skoro přesně jako ty v reklamách, tak jaký problém můžou mít se sebeláskou?". Tak tu kritiku si prosím klidně ze svých argumentů rovnou vyškrtněte. Stačí se podívat pod nějakou reklamu na sociálních sítích, na které je výrazně štíhlá dívka. Zaručeně narazíte na komentáře typu "kost a kůže", "měla by se jít najíst", "vylezla z koncentráku" nebo "muži chtějí ženy, které je za co chytit, ne kostlivce". A to překvapivě z řad žen i mužů. Naštěstí dnes už spousta firem komentáře na sociálních sítích moderuje a ty dehonestující maže. Jenže třeba na instagramu zůstávají.

Těhotenství ti prospěje, aspoň nebudeš taková anorektička

K tomuto článku mě inspirovala především nedávná konverzace s mým známým. Zatímco zprvu mi popřál k narozeninám a ptal se, jak se mám, následovaly otázky na to, kdy bude svatba a kdy plánuji děti, což upřímně naprosto nesnáším, zvlášť od lidí, které moc dobře neznám a s nimiž nejsme příliš blízcí přátelé. Ale v pohodě jsem odpověděla, že děti neplánuji, a konverzace šla dál. Ovšem trochu jiným směrem, než jsem očekávala. Bylo mi předestřeno, že k tomu chtít děti určitě časem dospěji (protože jsem asi nevyspělá žena, které to nějaký "rozumnější" muž musí poradit, haha, díky moc!) a že by mi to rozhodně prospělo, protože bych už aspoň nevypadala jako anorektička. A jako třešničku na dortu přidal chlapec ještě otázku, jestli mi taky dá přítel občas doma najíst, když vypadám tak, jak vypadám.

Doufám teda, že to nečte, ale tenhle kluk má podle mě sám problém s nadváhou a rozhodně nemá koho co poučovat o zdravé stravě ani životosprávě. Nikdy bych si netroufla mu ani náznakem říct, že je s ním možná něco v nepořádku. Nehledě na to, že mi tím v podstatě naznačuje, že jsem psychicky nemocná a měla bych se léčit. Jenže rýpat do "hubeňourů" je přece legrace a nikoho to nemůže urazit, ne?

Zatímco většina lidí se shodne na tom, že fat-shaming neboli zesměšňování někoho kvůli tloušťce v pořádku není a nemělo by k němu docházet, skinny-shamingu už se téměř žádný prostor nevěnuje a nahrává mu i řada legislativních snah, které se snaží příliš hubené modelky dostat z veřejného prostoru, aby nebyly špatným příkladem.

Pravdou ale je, že spousta štíhlých a hubených lidí má takovou postavu zkrátka fyziologicky danou rychlým metabolismem a ne vydřenou hladověním nebo drsnými dietami. A není důvod, proč by se za ni měli stydět. Aktuální ideál krásy přeje naopak spíše dívkám plných tvarů s výrazným pozadím i dekoltem a to spousta hubených holek rozhodně nesplňuje, ani ony tak rozhodně dívkám z reklam neodpovídají a samy řeší své vlastní nespokojenůstky. Nevhodné narážky na jejich postavu je tak bolí úplně stejně jako dívky s plnějšími křivkami.

A můžu ti spočítat žebra? Hahaha

Jeden náhodný příklad. Poměrně nechutná debata se strhla například na instagramu pod fotkou Lady Horové, kde pózuje v plavkách s jinou slečnou. Komentáře se téměř okamžitě zvrhly v odpornou diskusi o tom, že má oproti kolegyni malá prsa, že je "plochá jako přistávací dráha", vyhublá, vypadá jako dítě, má "lentilky", "vypadá jako mužatka" a podobně. Něco podobného sdílela nedávno také Petra Vančurová, které pro měnu lidi píší, že je anorektička, komentují, že má mezi stehny mezeru, že má hrudník jak malé dítě, že je vychrtlá obluda apod. A to jen namátkou, takových komentářů jsou tisíce a tisíce. Jop, vítejte v mém světě. 

Nikdy bych nespočítala, kolikrát se mě někdo ptal na to, jestli jsem anorektička, jestli vůbec jím, jestli nedržím diety, jestli mi můžou spočítat žebra, jestli bych se neměla "spravit" (btw. tenhle pojem opravdu nesnáším, já nejsem rozbitá, proboha!) nebo dokonce, jestli mi není trapné nosit upnuté věci a dávat všem na odiv, že jsem nechutně vyhublá. A za vrchol považuji bohužel hodně oblíbenou hlášku "vypadáš, jako kdybys právě vylezla z koncentráku", což mi přijde dost cynické a nevhodné. Zlomyslné holky v mé přítomnosti schválně říkaly, jak mají kluci rádi holky "krev a mlíko", které je za co chytit a ne nějaké chcíplotinky "kost a kůže" nebo se rozplývaly nad herečkami či zpěvačkami, které jsou mírně při těle (což je v pohodě), ale doprovázely to komentáři "to je ženská, žádná vychrtlina" nebo "ta je krásná". Nechutné komentáře od kluků na malá prsa a "kostnatý zadek" ani nepočítám, ale ty bolely snad nejvíc. Bohužel to zdaleka ne vždycky byli puberťáci, ale mnohdy úplně dospělí arogantní muži ve středním věku, kteří prostě jen chtěli být vtipní a mít pocit převahy. 

Jeden čas jsem dokonce byla tak zblblá, že jsem měla tendenci všem vysvětlovat, že opravdu jím a že sním třeba i osm knedlíků. Přítel si z toho dodnes dělá legraci, že mu dvanáctiletá Marťa několikrát říkala, že ale opravdu jí a že si občas i přidá. :D Evidentně i bez toho, aby se mě na to ptal. Tak jsem to měla v hlavě zakódované, že musím všem vysvětlit, že jsem fakt normální a nejsem nemocná. Jednou jsem na gymnáziu plánovala zatáhnout hodinu chemie, kde se měla psát písemka, omluvila jsem se tak už na češtině, že mi není dobře, a odešla na toaletu, s tím, že se pak odporoučím domů. Češtinářka pak zbývajících 15 minut řešila s celou třídou, že jsem pořád bledá a vyhublá a jestli mě někdy vůbec viděli jíst, že se jí zdá, že jsem nemocná. Když jsem se asi po třech letech po maturitě přišla do školy podívat, přivítala mě slovy: "Martinko! Vy vypadáte hrozně! Nezhubla jste?" Ehm, díky moc, paní profesorko, taky Vás ráda vidím. 😊 

Zvláštní je, že většině lidí nepřijde v pořádku přijít a říct "Hele, nějak jsi ztloustla ne? Neměla bys zhubnout? nebo "Nemáš náhodou problém s obezitou?" případně "Netrpíš přejídáním? Dost na to totiž vypadáš." 

Muži chtějí "opravdové" ženy, ne kostry

Je skvělé, že zejména na sociálních sítích se začíná mluvit o tom, že bodyshaming není normální, že vysmívat se někomu kvůli postavě je ubohé a především - že by se člověk měl mít rád takový, jaký je. Bohužel jsem ale zažila i to, že stejná dáma, která podobné selflove-afirmace šířila (a sama už byla na hranici morbidní obezity) a měla na nich založenou kariéru, se pak jinde v komentářích strefovala do štíhlých holek a posmívala se jim, že nejsou "opravdové ženy". A to je úplně špatně. 

Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat třeba na píseň All About That Bass, která se na první pohled tváří jako pozitivní a podporující frázemi jako "Every inch of you is perfect from the bottom to the top", ale realita je taková, že jak v textu, tak ve videoklipu boubelky podporuje skrze urážky štíhlých dívek hláškami jako "skinny bitches" "barbie dolls", "stick-figure" a obligátní poznámkou, že muži chtějí mít za co chytit (boys they like a little more booty to hold at night). Jasně, celá ta píseň je nadsázka, vždyť pracuje celou dobou s dvojsmyslem bass podpořeným výraznou basovou linkou v doprovodu. Ale jelikož se její propagace honosila hesly, jako je body-positivity nebo  láska a respekt k vlastnímu tělu. Zatímco ve skutečnosti hodnotí postavu prizmatem toho, co se líbí mužům, a shazuje ostatní typy postav.

Láska k vlastnímu tělu by měla být bezpodmínečná a nezávisí na tom, jestli jste štíhlí, nebo plných tvarů, jestli máte špičatou bradu, odstálé uši, akné nebo třeba jizvy po úraze či operaci. Nehledě na to, že hodnocení je vždycky velmi subjektivní. Kdo je pro jednoho štíhlý, může na druhého působit vychrtle a naopak.

Je vám asi jasné, že dneska s žádnou superobjevnou myšlenkou nepřijdu a naservíruji vám standardní řeči o tom, jak se máte mít rádi takoví, jací jste. Každopádně jsem nějak měla potřebu s vámi sdílet pohled z druhé strany a to, že narážky na postavu se rozhodně netýkají jen lidí s nadváhou. Zkrátka "vtípky" o tom, ať se jdeme najíst, nebo, aby si o nás partner náhodou něco nezlomil, až se nás dotkne, fakt nejsou zábavné, nutí nás o sobě pochybovat a bolí.

Nebojte se ozvat!

Přesto vám chci na závěr říct ještě jednu věc, která se netýká jen narážek a vtípků na postavu, ale třeba také sexuálního obtěžování, pokřikování na ulici nebo nepříjemných sexistických vtípků. Nikdy jsem na tyhle řeči neuměla reagovat a vždycky jsem se jen zasmála, nechala to být a ze situace raději rychle vycouvala a utekla, protože jsem se cítila hloupě, poníženě a dehonestovaně. Až mnohem později jsem si uvědomila, že to tím legitimizuji a dávám tím najevo, nejenže mi to přijde v pohodě, ale dokonce ještě vtipné. Jde to těžko, ale snažím se v poslední době na tyhle komentáře odpovídat tak, jak to cítím, a říct třeba "Nezlob se, ale tohle není vtipné" nebo "Promiň ale tohle je dost nepříjemné". Snažím se reagovat věcně, ale nikoli přehnaně ani vulgárně či protiútokem, ale v klidu vysvětlit, že to není zábava. 

Jasně, standardně budete za hysterku, která kazí legraci. Podobně je to třeba, když na vás někdo sahá nebo má sexuální narážky. Ale zkusme to, prosím. Ohrazujme se, když je nám něco nepříjemné. Agresoři pak získávají pocit, že si to mohou dovolit i na další dívky nebo že se nám to snad dokonce líbí. Výměnou za to, že se ozvete, získáte vymezení osobního prostoru, do kterého by nikdo neměl vstupovat. A příště si tenhle člověk vtípek třeba rozmyslí. A nebo také ne. A pak byste si vy měli rozmyslet, jestli vám stojí za to trávit s ním čas. Odpověď znáte. 😉 Všichni máme právo na respekt. Naši hodnotu neurčuje náš vzhled, ale naše duše.

Tak to je pro dnešek vše, loučím se s vámi a přeji krásný víkend


Vaše Marťa