Matrix: SCI-FI nebo každodenní realita?

19.03.2021
zdroj: https://www.extra.cz/5-zviratek-v-reklamach-ktera-nam-uz-pekne-lezou-na-nervy/galerie/5
zdroj: https://www.extra.cz/5-zviratek-v-reklamach-ktera-nam-uz-pekne-lezou-na-nervy/galerie/5

Varování!

Tento článek ve vás může vyvolat hluboké úvahy, dumání, či vás zvedne ze židle - pokračování v jeho čtení se tedy nedoporučuje těm, kteří:

  • Nejsou schopni myslet "outside of the box"
  • Nejsou otevření jinému úhlu pohledu
  • Jsou nesebekritičtí
  • Jsou tvrdohlaví
  • A dalším, které by mohly Míšiny úvahy vážně rozrušit.

Znovu tedy raději uvádím, že je tento článek takovým vhledem do mého uvažování a zamýšlení se nad různými věcmi. Rozhodně si neukládá za cíl přesvědčovat o tom, že někdo něco dělá špatně a měl by změnit své chování a stravování. Zároveň by nerad na někoho konkrétního útočil. Jediný výsledek, který by byl vítán, je čtenářovo zapojení do úvahy a možná i následné sdílení jeho myšlenek v komentářích. 😊

Pokud jste ready, tak pojďme na to!

V rámci karanténních večerních party - čti večerního čučení na bednu - jsme se dostali ke zhlédnutí filmu, jehož kvality mi byly dlouho utajovány. Ano, až ve svých třiadvaceti letech jsem otevřela oči, abych konečně zjistila, jak že vzniká to známé déjà vu, proč někteří lidé vidí anděly a UFO, či jaký že je to smysl lidského bytí - je to tak, teprve až teď jsem viděla Matrix!

O tom, jaké jsou kvality a nekvality filmu tu hovořit nebudu, zaprvé nechci dalšího opožděnce, který se na film teprve chystá, vyspojlovat, a zadruhé o tom tento článek není.

Co bych však ráda zmínila, vypíchla a využila k nastartování tématu, je to, co mě na filmu zejména zaujalo. Byl to jeden z prvních záběrů, v němž se hlavní postava dozvídá, kde že to žije, a co že se to děje s jejím tělem, a jaký že je to úděl jejího života. Se vzdalující se kamerou je divákovi poskytnut pohled na obrovský prostor, který je zaplněný nádobami s lidskými těly, která jsou opečovávána, v případě chybného kusu likvidována, a využívávána k získávání energie - naskytuje se mu pohled na nekonečnou lidskou farmu.

Děs, hrůza, SCI-FI, něco neskutečného, "ach, jak je to šílené, že je chovají jen pro svou vlastní výživu..."

Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná, kdo si při pohledu na tento záběr řekl: "haha, to se autor inspiroval normální farmou, vždyť to je úplně to samé, co mi děláme zvířatům. Jen jim naši farmáři neposkytnou právě onu krásu nevědomí v podobě myšlenkového žití v Matrixu..."

Člověk je přeci pánem světa, to on má právo rozhodovat o ostatních životech, ale o životě jeho a o omezení jeho svobody nikdo nesmí rozhodovat. Nepřijde nám tohle trochu pokrytecké? 😊 A teď to nemyslím nijak špatně, vážně ne, jen mi přišlo zvláštní, koukat se na příběh, který vlastně normálně žijeme a je každodenní realitou s tím, že bych měla přijmout, že jde o nějaké SCI-FI. Jediné, co bylo na filmu odlišné, je právě ona technologie, která "pěstovanému plodu" dopřála to sladké nevědomí a také to, že pán světa - člověk - se ze své pozice pěstitele, chovatele dostal do role chovaného "dobytka".

A dává to smysl. Vždyť kdo by se koukal na film, ve kterém se snaží z farmy uniknout parta sexy chrochtajících čuňátek ovládajících bojové umění, ve vzduchu létajících a do lásky padajících... (jakože falling in love, chápete) Ty role musely být obrácené právě kvůli tíženému zapůsobení na diváka, kterého to zvedne ze židle, jelikož nechce přijít o svou svobodu - já vím, v dnešní době necestování mimo katastr obce to zní trochu zvláštně, ale berme to takhle, zatím nás nikdo nejí, nebo o tom alespoň nevíme - a vcítí se do sexy hlavních postav, které bojují za záchranu lidstva.

Smrt je tabu

Dalším tématem, které chci pomocí tohoto článku otevřít, a jenž sama v sobě nemám stále pořádně vyřešené, je smrt. Tabu, o kterém se nemluví, většina z nás se ho bojí, nechce, aby postihlo někoho z našich blízkých, a snaží se jeho příchod zdravým životem oddálit i u sebe samého. Zároveň je to něco, co přichází nejen přirozenou cestou, ale i náhodou, smůlou či vědomým aktem - zabitím, vraždou. Málokdo - díky Bohu - by byl schopen zapříčinit někomu smrt zcela vědomě.

149, tak to je pohoda...

"V Česku máme bezpečno, takže za rok to vidím max. tak na 50 vražd", toť má odpověď na seminární otázku, jaký je podle mě ročně počet vražd v Česku (náplň semináře teď neřešme, je totiž často dost random 😊). Jaké bylo mé udivení, když mi bylo na grafu ČSÚ ukázáno, jak hluboce se má naivní hlavička mýlila.

To zmiňuji ale zcela okrajově. Chtěla jsem jen poukázat na to, že vražda je něco, co se trestá. Zapříčinit někomu vědomě smrt - či omylem při autonehodě - se trestá, ale pěstovat zvířata, jejichž mrtvá těla se pak jí, to se cení a odměňuje penězi.

Ano, právě teď jsme v té části, kdy nahlížíte do mé hlavy, pokud vás mé úvahy rozčilují a je vám to nepříjemné, tak raději přestaňte číst - bude hůř.

Abych to ještě trochu přiblížila a nezmiňovala pouze "obchod se smrtí", zmíním i obchod s něčími životy. S přítelem plánujeme - nelekejte se - pouze štěňátko. No a když jsme se koukali na všemožné inzeráty nabízející roztomilé kuličky, přišlo nám úplně zvláštní, že by měl nějaký člověk dostat třeba 60 000,- za to, že má doma roztomilého Corgiho, který měl sex s dalším roztomilým Corgim a vznikla z toho dvě roztomilá štěňátka, která teď hezky 30 000,- za kus prodá.

Přijde vám nefér, že vy máte chodit do práce, na brigádu, abyste si na takové peníze sáhli a někomu spadnou, nebo jsou spíše vytlačeny přímo z ... ehm...? A nepřipomíná nám prodej něčích malých dětí někomu, kdo se s nimi chce pomazlit, taky něco, co známe z filmů typu Taken? - samozřejmě opět hyperbolicky řečeno. 😊

Nelekejte se, vracíme se zpět k úvaze spojené s Matrixem, pouze jsem potřebovala, abychom se skrze tyto obrazy naladili na stejnou notu. Míšinu notu, říkejme jí nota C2, páč ta mi jako jedna z mála fakt jde hezky zazpívat a drnčí všude, kde má. 😊 😊 😊

Tabu, které je mým denním chlebem, nebo ho mám na chlebu?

Smrt je v dnešní společnosti nahlížena jako něco nechtěného, špatného a smutného. Ano, cítím to stejně, bojuju s tím, ale musím říci, že už je to lepší, než to bývalo. K jinému pohledu na smrt vám rozhodně musím doporučit tento podcast, který je tak neskutečně silný a zvláštně krásný a milý a dokázal mi ukázat, že i na smrt se dá pohlížet z trochu jiného úhlu. Zároveň se v něm Veronika Hurdová zmiňuje o tom, jak se smrt snažíme schovat za tlustou zeď, hlavně si od ní nechceme ušpinit ruce a raději mnohé věci přikrášlujeme. 

"Prostě si dáš housku se sýrem a se šunkou [...] a bereš je jako něco totožnýho. Je to prostě nějaká placatá věc, kterou vytáhneš z totožnýho obalu, anebo že si dáš párek, ale už neříkáš, že ten párek byl nějaký zvíře a to zvíře mělo nějaký jméno [...]."

Jen si představte kuřecí šunku v obchodě či balené Vodňanské kuře na jehož obalu je roztomilé kreslené kuřátko, které je doslova happy a u vytržení z toho, že může ležet na vašem talíři - nedej Bože, aby bylo na obalu vidět trochu krve.

No víš co, sama bych to nezabila, ale oškubat mi to už pak nevadí.

Nadměrná konzumace masa v dnešní době je dle mého názoru způsobena zejména jeho snadným přístupem a vědomým oddělením výsledného produktu (tenká šunčička) od svého původce (mrtvá slepička). Spousta chlapů siláků si musí dokazovat to, jací jsou chlapáci, hlavně tím, že musí mít dennodenně maso na stole - málo který z nich by ale byl schopen jít a ten bůček ulovit, protože se sami stávají oním milovaným bůčkem.

Abych přestala mluvit o ostatních, tak dám příklad na sobě. Naše rodina je z vesnice a jednou za čas se u babičky na zahradě pořádala zabíjačka, ze které se napěchoval mrazák a udělaly se zásoby. Pamatuju si, jak jsem nechtěla být u toho, když se čuník zastřelí, jakmile to ale byl jakýsi nehybný ležící kus, který se začal porcovat, opouštěla v mé hlavě tato forma spojení žijící bytost, chrochtající čuník a přicházel obraz produktu, něčeho nehybného, ležícího, co nakrájím, ale vlastně to nesním, páč mi to nechutná. A už tehdy mi přišlo zvláštní, jakto, že mi to v tu chvíli nevadí. Vždyť pokud bych se řídila známým poukázáním na přírodu, ve kterém se furt hlásá, že je člověk lovec a lovil ty mamuty, které pak snědl atd. atd., tak já bych měla být schopna to zvíře dohonit někde v lese a zabít ho, abych si ho pak zasloužila sníst. A to prostě nedokážu - což to dohonění, to by ještě šlo... A přijde mi, že se ve městech usazuje hodně málo oněch lovců, kteří by byli schopni pro svůj život ukončit život další.

Tohle je na mazlení a tohle na smažení

Zde je další z bodů, které bych chtěla otevřít. Ráda bych věděla, kdo byl ten praotec určovač toho, že roztomilí pejsánkové a kočičky jsou k mazlení a kravičky, prasata, ovečky a další chlupatý kuličky jsou na jezení. To měli ve starověkém Řecku, v Indii a dalších zemích nějakého jiného praotce určovače, který naopak řekl, že kráva je chlupatá koule, která se nesmí jíst a musí být naopak opečovávána a uctívána? A kdo byl potom určovačem v Číně? Tam to byla spíš jen nějaká loterie, neb v takové zemi i seberoztomilejší kočička a pejsek můžou přistát na talíři. A kdo jsme pak my, abychom určovali, že jíst psa je špatně? Stejně tak by si Mahátma Ghándí, který krávy ctil, klepal na čelo při pohledu na českou rajskou s knedlíkem a flákem svátosti.

Pokud se tedy vrátíme k Matrixu, pak technologie byla holt tím určovačem, který si řekl, že lidé budou oním flákem masa - v tomto případě spíše solárním panelem, jehož energii vysává.

No a už se dostávám k závěru. Doufám, že z nahlédnutí do mého uvažování nejste zmateni či rozhořčeni - i když pokud to bude vést k nějaké kritické úvaze, tak jedině dobře!

Nikoho tímto článkem nenabádám, že má být vegetarián, vegan, frutarián, cokoliv... Rozhodně nestojím o to, abych někomu cpala, co sama pokládám za správné, proto zde ani nesdílím, jakým způsobem se sama stravuji, neboť ani to by pro někoho nemuselo být dost dobré. 

Sama jsem se setkala s lidmi, kteří mi tvrdili, jak potřebují maso, protože mají krevní skupinu A minus či co, a to že je prý skupina, která prostě k životu potřebuje maso a teď jsou z nich fanatičtí vegani, kteří nadávají všem, již nejdou stejnou cestou...

Spíš jsem chtěla tímto článkem upozornit na to, že bychom si ve svých životech měli zvědomit smrt a to, že předchází i vašemu namazání paštiky na chleba, zakousnutí se do salámové pizzy, kterou vytáhnete z krabičky z mrazáku, či jejího posypání parmazánem k jehož výrobě se užívá telecí syřidlo...

Jen otevřme oči, vykoukněme ven z těch zaběhnutých vzorců a postupů a zkusme se všichni zamyslet. Třeba postupně dojdeme k tomu, že bychom opravdu měli přestat určovat a rozhodovat o tom, kdo má a nemá zemřít.

PS: na včerejší procházce jsem viděla rodinu venčící na louce kozy a prasátko, které při zavolání běželo k majiteli stejně vesele, jako když zavoláte na pejska. Nevěřila jsem vlastním očím! Skákalo stejně, stejně vrtělo ocasem, no fakt to bylo neskutečné! 

Vaše Míša