Nejsem hrdinka a mám se dobře. A vyčítám si to

18.11.2020

Marťa

Krásný den, milí čtenáři, hezky se zachumlejte do deky a uvařte si něco dobrého, třeba kafčo nebo čaj, zvu vás k dnešnímu článku, k němuž mě opět inspirovala Míša svým textem o (ne)motivaci. Chci se s vámi podělit o to, jak karanténu, home office a on-line výuku zvládám já a co mě nejvíc trápí. Zároveň doufám, že některé z vás třeba povzbudím, že v některých ohledech v tom nejste sami. Děje se toho hodně, tak odpusťte, jestli bude dnešní článek trochu delší.

Berte to tak trochu jako terapii, abych byla úplně upřímná, píši to také trochu kvůli sobě, abych si utřídila myšlenky a znovu si zopakovala, že není nutné si vyčítat jiný náhledy na některé věci ani se neustále obviňovat z nečinnosti. Doufám, že jste se teď nevyděsili, že podléhám nějakým alternativním nebo konspiračním teoriím. Ani náhodou! Hned vysvětlím, nebojte. Dnešní článek jsem rozdělila do několika oblastí, které současná krize v mém životě nejvíc ovlivnila.

  • Práce

Pracuji pro jedno z největších a nejčtenějších on-line médií v zemi a primární náplní mé práce je sledovat aktuální dění a co nejrychleji jej zprostředkovat čtenářům. V praxi to znamená, že od počátku roku obrazně řečeno nedělám nic jiného než koronavirus. Celou situaci tak každodenně sleduji, hovořím s lidmi, kteří nemocí prošli, ale i se zdravotníky nebo politiky. A ačkoliv nemám směny každý den, snažím se zůstávat v obraze. Pokud se ptáte, jestli už mi z toho nejde hlava kolem, musím překvapivě přiznat, že ne. Sama chci znát aktuální data a prognózy a práce mi pomáhá zůstat informovaná. A co je nejdůležitější - za celých pět let, kdy v médiích pracuji, vidím právě teď největší smysl našeho poslání. Předávat lidem co nejrychleji aktuální informace, snažit se zprostředkovávat je objektivně, dát prostor lidem, kteří nasazují své zdraví, a poděkovat jim. Vyvracet konspirační teorie, dezinterpretace a zlehčování a být kanálem mezi politiky, zdravotníky a veřejností.

Nicméně asi tušíte, že jsou teď novináři často terčem útoků, jsou osočováni z toho, že celou krizi zveličují nebo že ji dokonce vyvolali. To mě ale nechává klidnou, neboť jsem v minulosti prošla několika vlnami nenávistných osobních útoků a naučila jsem se s tím vyrovnávat (o to se s vámi třeba podělím jindy, klidně dejte vědět, jestli by vás to zajímalo).

Koronakrize ale přinesla ještě dvě pracovní věci - zaprvé home office. Kdo četl můj článek o open spacech asi tuší, že jsem milovníkem práce z domova. Není nad to si k práci uvařit v klidu čaj a třeba si s notebookem zalézt do postele. Nejsem o nic méně efektivní a doma jsem naopak soustředěnější a výkonnější, navíc můžu v klidu telefonovat. Sladký home office. 😊 A ta poslední věc je trochu paradoxní a s koronou souvisí jen úzce - částečně jsem povýšila. Díky tomu, že škola probíhá on-line a mám víc času na práci, jsem si mohla dovolit přijmout nabídku editorských služeb. Jenže, místo, abych z toho měla radost, vyčítám si, že jsem si vlastně polepšila, když mnozí jiní o práci přišli.

Popravdě, práce mě hodně drží nad vodou a musím si neustále dokola opakovat, že dělám klíčovou věc, která je UŽITEČNÁ a POTŘEBNÁ. Proč, to vám prozradím za chvilku.

Abych už to zbytečně nezdržovala, práci č. 2, kterou mám v kultuře, nechávám stranou, ale asi je vám jasné, co se dělo za zmatky a jak se všechny kulturní akce rušily.

  • Škola

Jak už víte, s Míšou studujeme na konzervatoři zpěv. Co vám budu povídat, od počátku roku, kdy jsme do školy nastoupili, na pěveckém oddělení kosila korona jednoho za druhým. Co mě ničilo nejvíc, byla nezodpovědnost, protože se dokonce našli lidé, kteří měli doma nakažené členy domácnosti, byli na testech a v mezičase, než přišel výsledek, si odběhli do školy, kde si sundali roušku. Fakt neuvěřitelný! Každopádně kvůli tomu se nemoc na škole šířila raketovým tempem. Nejprve přišel zákaz společných pěveckých a kontaktních předmětů, pak dočasná odstávka teorie, zákaz zpěvu a nakonec se zavřelo vše plošně.

A teď vyslovím trochu kacířskou myšlenku, ale zcela upřímně - jsem distanční výuku přivítala. S letošním rozvrhem, který se dal s prací těžko skloubit a znamenal takřka nulový volný čas, mě nejvíc vyčerpávalo právě dojíždění do centra, přeběhy mezi budovami, práce s notebookem na klíně u oběda v kavárně nebo na chodbě, transport do druhé práce a zase zpět. Připadala jsem si dost vyšťavená a v poslední době cítím, že taková nálož už začíná být nad moje síly. Ale znáte to - přece nesmím zahálet a marnit čas! Zvládnu všechno! Haha, to je vždycky naivní představa ve světě, kde má den aspoň 60 hodin.

Takže asi chápete, že kromě home officu jsem taky fanynkou distanční výuky. Vůbec ne proto, že bych byla lenoch. Naopak, z článku o perfekcionismu už víte, že mi to naopak práci přidělává, protože chci všechno udělat co nejlépe. Ráda studuji zdroje sama a dohledávám si kontext a souvislosti. Jen výuka zpěvu po videohovorech je, uznávám, občas poměrně neefektivní, když hapruje připojení. A co mi vadí nejvíc - když má vedle mon chéri konferenci, jeho kolegové bohužel mému opernímu pění nemají šanci uniknout. 😊

    >        Vztah

Tady budu rychlá a stručná - jelikož obvykle na sebe s milým nemáme přes týden čas skoro vůbec a vidíme se jen večer před spaním, tak za téhle situace docela plesáme. Jsme pár, který se nikdy nehádá ani si neleze na nervy a naopak se snažíme společný čas využít co nejvíc. Sice oba dost pracujeme, ale moci se zastavit ve vedlejším pokoji pro pusinku a pak si dát společný oběd je prostě k nezaplacení. 😊

Dokonce jsme se pořídili domácího mazlíčka, ale o tom až příště, zatím můžete být napjatí. 😊Takže sečteno a podtrženo prostě láska a dokonalost. 😊

Nicméně uvědomuji si, že pro spoustu lidí musí být neustálý pobyt s rodinnými příslušníky dost stresující, a nejvíc se v těchto chvílích modlím za oběti domácího násilí. Nesoudím, protože, vím, jaké to je. Držte se!

   >        Zdraví

Tohle je trochu paradoxní bod. Obecně jsem docela křehká skleníková květinka, která bývá nemocná opravdu hodně často a má zdraví i imunitu dost podlomené. A když už mě zrovna nezlobí nějaký z mých zdravotních neduhů, většinou se v mém okolí (ať už ve škole, v práci, mezi přáteli nebo prostě na ulici) objeví nějaký "nemocný hrdina". Hned vám povím, co se pod tímto pojmem skrývá, určitě jste ho někdy také potkali. Je to takový ten člověk, který někde nachladnul, chytil virózu, chřipku nebo cokoli jiného, ale on je tak silný a statečný (rozumějte bezohledný a sobecký), že se rozhodl, že nezůstane doma a nebude marodit. Ne, ne! On pěkně vyrazí do světa i s horečkou a jde do školy/práce/kamkoli, protože on to zvládne! On nepotřebuje marodit! A samozřejmě se tím nezapomene pochlubit, že přišel i přes to, jak hrozně špatně na tom je. (Ale ne že by se obtěžoval vzít si aspoň roušku, ještě by na něj lidi divně koukali - platilo před koronou).

Tak přesně tyhle hrdiny z duše nesnáším a nejradši bych je okamžitě poslala domů. Protože co se pak okamžitě stane? Nemoc VŽDYCKY chytím. A je jedno, jestli jsem byla naposledy nemocná před půl rokem, nebo jestli jsem se z virózy oklepala před dvěma dny. Prostě to chytím. Klidně desetkrát do roka. Nebo víckrát. Vyzkoušeno za vás.

Jenže! Teď, když většina rozumných lidí nosí roušku, s příznaky nemoci zůstává doma a není vzhledem k lockdownu zase tolik příležitostí "hrdinu" potkat v MHD nebo na ulici, co se nestalo? Snad poprvé za posledních 10 let jsem nebyla nemocná už OSM měsíců! Ani jsem nevěřila, že se toho někdy dožiju.

   >      Zpytování svědomí

A po procházce růžovou zahradou nyní přichází kámen úrazu (ty holt čekají všude a člověk o ně občas zakopne). Asi jste pochopili, že vhledem k předchozím bodům prožívám docela šťastné životní období. Doufám, že jste došli až sem a nenechali se tou ódou znechutit. Aniž bych komukoli chtěla podouvat, jak mám skvělý život, chtěla jsem vám jen říct, jak se teď mám. 

A přesně pro tohle všechno se cítím provinile. Cítím se provinile, protože se mám dobře v době, kdy spousta lidí řeší existenční problémy. Cítím se provinile, protože ačkoliv beru situaci vážně a na všechny nemocné a zemřelé intenzivně myslím, mně nic neschází a současné nastavení (nikoli situace) mi vyhovuje. Cítím se provinile, protože nejsem dostatečně nápomocná.

Není hodiny, kdy bych si nevyčítala, že nepomáhám někde v nemocnici nebo v domově důchodců. Drahý vždycky říká, že bych se svou křehkou konstitucí nic takového stejně dělat nemohla, ale to pro mě není útěcha, protože jsem to ani nezkusila. Mám se dobře, a právě proto bych měla dobrovolničit někde v Červeném kříži nebo na charitě. Ale nedělám to. Sama sobě se vymlouvám, že kvůli tomu, že nemám skoro žádný volný čas a že potřebuji také nějaký odpočinek. Možná z lenosti, možná ze strachu, že když se podívám té hrůze do očí, ideální svět kolem mě skončí. Cítím se provinile za to, že netrpím a že nesdílím utrpení s ostatními. Že nejsem nápomocná a užitečná. A pronásleduje mě to fakt hodně, protože jsem věřící člověk a moje víra na pomoci a sounáležitosti s ostatními stojí.

A taky - když už jsem doma a můžu využít ten drahocenný čas, proč se nesnažím na sobě víc pracovat?

Taky jste se někdy cítili provinile, protože jste se v karanténě nezačali učit další jazyk, nenapsali knihu, nezkomponovali sonátu, nesložili báseň nebo nepřečetli hromadu knih?

Už několikrát jsem psala, že krize je zároveň šancí. A každá krize nám pomůže poznat sebe samé a ponořit se do vlastního nitra. Moje nitro touží pomáhat, ale tělo na to nemá energii a sílu (částečně kvůli tomu, že práce a všeho je hodně a času na odpočinek málo, částečně protože nastal podzim a zima, slunce ubývá a já se tohle období snažím vždycky nějak aspoň přežít). A jakkoli mě to ničí, je to vlastně v pořádku. Všichni nemusíme být hrdinové! Všichni nemusí a ani nemohou stát v první linii a zachraňovat životy. Všichni nemohou tahat do třetího patra nákup seniorovi. Všichni nemohou počítat matematické modely a pomáhat epidemiologům. Všichni nemohou šít roušky. A někdy zkrátka nejvíc pomůžeme tím, že nepřestaneme dělat to, co děláme. Třeba předávat informace, prodávat potraviny, vydávat oběd z okénka restaurace. Nebo možná v této chvíli pomůžeme nejvíc tím, když prostě nebudeme dělat nic. Když zůstaneme doma a nebudeme potenciálními přenašeči. A je v pořádku, že si i tak chceme občas odpočinout a nenajdeme kapacitu na to, naučit se další jazyk, začít cvičit nový sport nebo hrát na nový hudební nástroj.

Možná prostě potřebujeme občas zpomalit, nedělat nic a kompetentní práci nechat na těch, kdo jí nejvíc rozumí.

Přála bych té vyčítavé Martě, aby si závěr tohoto článku občas přečetla. Aby tam někde vzadu v hlavě neustále nečekala naježená jako kočka, čekajíc na příležitost, kdy vytasí drápky s výčitkou. Ale někde tam je. Tak přeji i vám, aby se vám dařilo krotit vaše sžírající a vyčítající já, které vás posílá do první linie (nebo kamkoli jinam). Nedělat nic není vždycky zločin. Realistická a utěšující Marťa vám přeje, ať se nestrhnete, když je něco nad vaše síly, a nezahrnujete se neustále sebeobviňováním. Hlavní je být šťastný a spokojený a teprve, když máte energie na rozdávání, můžete ji investovat do pomoci druhým. Ale víte co... ta druhá tam někde je a zase ty drápky vytáhne...