Make-up jako sebevyjádření

04.09.2020

Marťa

Dneska to bude (opět) o make-upu, ale trochu jinak. A než přestanete číst s tím, že to je povrchní tlachání o malovátkách - zkuste tomu dát šanci. Minule se tu Míša rozepsala o tom, jak je důležité sebepřijetí. A protože se rády doplňujeme a navazujeme na sebe, chtěla bych dnes mluvit o tom, že láska k líčení nemusí být nutně zakrýváním sebe sama a svých nedokonalostí, ale naopak cestou k sebevyjádření.


Rozhodně nechci nikoho přesvědčovat o tom, že je nutné na sebe plácat tuny čehokoli, aby vypadal jako instamodelka. Naopak. Dnes budeme mluvit o tom, že přirozenost je skvělá, ale není třeba ani nikoho odsuzovat jako povrchního jen proto, protože se mu líčení líbí a baví ho. A že je důležité především cítit se dobře sama před sebou. 

Tak jo, ani tady vás trocha osobní historie nemine. Když se podívám zpětně na to, jak jsem se oblékala a malovala v různých etapách svého života, poměrně věrně to odráží tehdejší stav mojí duše. V pubertě jsem nosila v podstatě převážně černé outfity, oči orámované nikdy nechybějící černou linkou (tehdy se nosily na spodním víčku) a tmavými stíny. V platinových vlasech na jedné straně pramen černé a pramen proměnlivé barvy,  která byla takovým malým rebelstvím. Dokonale to odráží mé tehdejší duševní rozpoložení poznamenané touhou vzepřít se všemu, ale zároveň temnotou depresí, které jsem tehdy prožívala.

Fotka v mých cca 13 pořízená tehdejší "kalkulačkou". :) Černé linky a no... vlastně tak nějak všechno.
Fotka v mých cca 13 pořízená tehdejší "kalkulačkou". :) Černé linky a no... vlastně tak nějak všechno.

Kolem dvacítky, kdy jsem ztrácela pevnou půdu pod nohama a sebevědomí pohřbila pár metrů pod zem, to byla naopak snaha udělat ze sebe někoho jiného. Prodloužené vlasy do pasu, umělé řasy, vždycky dokonalé kouřové stíny a teď už sofistikovanější tekutá linka na horním víčku. Vstávala jsem v pět ráno a v koupelně trávila pravidelně nejméně hodinu, abych byla dokonalá. Občas jsem dokonce chodila spát nalíčená, abych se vyhnula rannímu šoku a mohla make-up ráno jen poupravit. Problém není v tom, jak jsem vypadala, ale v motivaci. Tehdy jsem čelila ve vztahu každodenním urážkám a ponižování a měla pocit, že když budu vždycky dokonalá, nezavdám k nim příčinu alespoň zevnějškem. No, asi nemusím psát, jestli to fungovalo...

Dnes je mi pětadvacet a vztah k make-upu mám konečně vyjasněný. Především - už se nelíčím pro někoho (ale občas samozřejmě vezmu v úvahu, když mi mon amour pochválí konkrétní odstín rtěnky a ladí-li, ráda mu jím udělám radost). 😊 Líčím se ale hlavně proto, že tím vyjadřuji druh estetiky, který se mi líbí. Nezakrývám sebe, ale podtrhuji momentální rozpoložení, situaci nebo si prostě jen hraji. Jinak se líčím ráno do školy, jinak na důležitou schůzku a úplně jinak večer do divadla. Baví mě, že stejně jako oblečením, mohu i make-upem podpořit slavnostnost události. Cítím se pak dobře, sebevědomě a pohodlně. A ten proces tvoření mě zkrátka baví a je mým koníčkem. Což ale vůbec neznamená, že nikdy nevyjdu ven nenalíčená. 

Samozřejmě naprosto obdivuji make-up artisty, kteří dokáží na tváři vykouzlit neskutečné věci. Ale považuji to do jisté míry za umění i dobře do sebe ztratit několik stínů, sladit je s rozjasňovačem a rtěnkou a podpořit přirozený look, nebo naopak vytvořit něco naprosto extravagantního plného třpytek. Nikdy nebudu profesionálka, ale to mi nebrání se zdokonalovat, zkoušet nové věci, experimentovat... A vždycky budu make-up brát jako součást svého sebevyjádření.

Zdá se mi, že se často pohybujeme mezi dvěma extrémy. Touhou po přirozenosti za každou cenu a naopak tlakem na dokonalost. Líbíte se sami sobě s linkami? Tak se nebojte je nosit a pěkně výrazné si naličte! A nebojte, toho, že je každá trochu jiná, si nikdy nikdo nevšimne. Nechává vás chladnými současný trend výrazného obočí? Vykašlete se na něj a nemalujte si něco, co jde proti vám a vašemu cítění. Noste hlavně to, co se vám líbí. A pokud vás make-up baví, tak občas klidně vytvořte něco bláznivého, i když vám okolí neustále opakuje fráze o tom, že kluci mají radši holky přirozené (já jsem milého dokonce naučila rozeznávat rozjasňovač, který teď sám od sebe oceňuje!). Pokud ne a je to pro vás každodenní otrava a nutné zlo, vykašlete se na to a neličte se jen proto, že se to očekává, že potřebujete něco schovat nebo že to dělá kamarádka. Začněte tím, o čem minule hovořila Míša - sebepřijetím. A pokud je vaší součástí touha vyjádřit se i make-upem, není na ní nic špatného. Naopak. Sebeexprese je přirozená. V oblékání také určitě máte svůj styl, nebojte se najít ho i v make-upu a zhmotnit další kus vašeho Já. Ať už jste muž, nebo žena! Osobně mám velkou radost z kluků, co překonali předsudky a sáhli po dekorativní kosmetice, kterou leta považovali za zapovězenou, a hrozně je podporuji.

Sama nemám problém odejít z domu nenalíčená na celý den do školy, ale ani půl hodiny sedět před zrcadlem a pak jít jen na nákup (nebo klidně zůstat doma). Vždycky udělám to, co cítím jako správné v aktuální situaci (třeba že bych radši spala o 15 minut déle 😉). A to je dnešní hluboká pointa, kterou jste určitě nečekali. :D Že máte dát hlavně na své pocity a neřídit se tím, co vám diktuje okolí. 

Zakončím to tím, že jsem nedávno reagovala na jeden komentář na Twitteru, jehož autor nechápal, proč se ženy v běžných situacích líčí. Odpověděla jsem obdobně - sebevyjádření, dobrý pocit ze sebe samé. A ačkoliv (vzhledem ke kontextu, který nechme stranou) vypadal, že se do mě pustí s urážkami, nakonec napsal, že takovou odpověď ještě za leta dotazování nedostal a že jako sebevyjádření mu to najednou dává dokonalý smysl. V klidu jsme se rozloučili a popřáli si vše dobré. Takže se loučím i s vámi, třeba někteří dospěli k podobnému osvícení, na nějž čekali. 😊