Krásné študování

09.11.2020

Negativní Míša

Je neděle 8. 11. a já TEPRVE píši článek na pondělí. Vůbec se nepoznávám! Jak je tohle možné? Vždyť obvykle vše odevzdávám s několikadenním předstihem. Musím se přiznat, že v posledních dnech tak nějak nemám chuť pracovat, učit se a plnit úkoly. Nevidím smysl v ničem, co právě dělám (krom úklidu na novém bytě 😊). Dokonce ani netuším, o čem dnes psát. Řekla jsem si tedy, že budu pokračovat v naší pravdivé lince a rozepíšu se právě o tom, jak se teď cítím, co prožívám a jak budu proti této nechuti bojovat. Přeci jen si myslím, že v tom nejsem sama, a třeba někomu tenhle článek pomůže. Já bych totiž osobně velice uvítala, kdybych se mohla sejít s někým, kdo sdílí stejné pocity, mohla si s ním pokecat, ponadávat a postěžovat si.

Ano, ano, vím, že všude hlásám, jaká jsem milovnice studia z domu, a že tento způsob studia neustále vychvaluju a libuju si v práci z útulného bytu. To stále platí a já svůj názor rozhodně neměním! Jen mi k tomu ale chybí i takový ten pocit možnosti navštívit po výuce kamarády, zaběhnutí si na kafčo a že si třeba můžu jít do OBI koupit tu pitomou hmoždinku na uchycení koupelnového zrcadla. Přijde mi, že momentálně nedělám nic jiného, než že plním často nesmyslné úkoly, ke kterým je ke všemu neskutečně složité sehnat materiály.

A to je podle mě asi ten největší kámen úrazu! Obávám se, že právě z toho jsem taková nemotivovaná a znechucená. Příští týden mám mít prezentaci na téma své bakalářky, ve které popíšu, jakým způsobem se chystám postupovat, čím se budu zabývat a jaké texty k tomu budu číst. Ano, tu prezentaci stále nemám hotovou. Proč? Protože v bakalářce stále nemám napsané ani písmeno a vlastně ani netuším, o čem bude. Krom názvu práce nemám vůbec nic.

Pokud bych byla bývala věštkyní, tak by se dalo i říct, že je to moje chyba. Bakalářku mám zadanou už od září, kdy se ještě chodilo do školy a vše bylo jakž takž normální. Jenže jsem toho tehdy měla hodně na konzervatoři, následně se řešilo stěhování, a tak jsem si řekla, že všechny texty začnu načítat od konce října. Přeci jen jsou to knihy o holocaustu, které si normální člověk domů jen tak nepůjčí, takže by mělo být jejich sehnání více než snadné. Navíc, ať už se pandemická situace vyvine jakkoli, vím, že budou knihovny určitě fungovat tak, jak k tomu bylo v létě, kdy jsme si knihy objednali online a pak si je pouze vyzvedli. "Tududum". Jaké bylo moje překvapení, když sem se dozvěděla, že je opak pravdou. Knihovny jsou zavřené, jakože doopravdy zavřené! Ahoj studenti literatury všeho druhu, kteří máte ke státnicím načíst miliony knih a vaše bakalářka je také postavená na hromadách všemožných výtisků. Dobře, nechám to tedy na listopad. To se určitě zase otevře Kramerius a všechno tam bude dostupné. Koukám, že se nám ono "tudududum" z posledního článku opět opakuje. Vzhledem ke všem možným autorským právům, obsahuje Kramerius jen díla vydaná do nějaké určité doby, myslím, že do roku 1980? Nechci tady kecat a přesné datum stejně není pro tento článek podstatné, protože jde primárně o to, že knihy, které potřebuji já, bohužel vyšly až za tímto rokem. Takže ano. Nemám načteno nic, netuším nic, v prezentaci nemám nic a studium je super!

Celý ten dnešní pláč bych ráda zakončila slovy mé kamarádky:

 "Chybí mi takové to listování. Ten pocit, že si lehneš do postele s knížkou a relaxuješ."

 A je to přesně tak! Neustálé čumění do počítače pomohlo zlikvidovat i tu poslední špetku lásky ke čtení, která mi (jak Marťa v jednom ze svých posledních článků popisuje) zbyla. Nejkomičtější na tom je, že se mnozí pedagogové chovají tak, jako kdyby vlastně žádný takovýto problém neexistoval. Vyžadují po nás stále stejná kvanta četby a uzavřené knihovny pro ně nejsou odpovědí na otázku, proč jste dílo nečetli.

Ano, vím, že je situace taková, jaká je. Vím, že není snadné dělat určitá rozhodnutí, ale přijde mi, že se některé věci - hlavně co se zachování kvality studia týče - mohly přes prázdniny naplánovat trochu jinak a zejména školství mělo využít ty tři měsíce k vymyšlení lepšího studijního plánu. Nemohu se ubránit pocitu, že se všichni upínali k měsíci září, jako k okamžiku, kdy zase půjdeme do školy, vše bude ok a virus zázrakem zmizí, takže se vlastně vůbec nic nemusí řešit...

Abych to zakončila nějak pozitivně... Pokud jste na tom stejně a řešíte podobný problém jako já - a že nás musí být hoooodně - vždy je tu možnost nalezení někoho, kdo má ty bichle, které právě potřebujete, doma (pokud je někdo z vás fanouškem holocaustu a vlastníte nějaké výtisky, dejte určitě vědět a já vám mile ráda pošlu seznam toho, co potřebuji 😊 😊 😊). Také je tady možnost prodloužení studia do doby, kdy bude svět zase ok a vy budete moci naběhnout do knihoven - Ahoj státnice v září! A samozřejmě je tady možnost online hovorů! Zavolejte svým kamarádům, vrstevníkům, spolužákům. Nebo jim jen napište! Určitě se dozvíte, že jsou na tom stejně, a že můžete být v klidu, protože je normální, být jednou nemotivovaný a netušit, jak z toho ven

Nahraďme si ten společný pláč ve školních lavicích alespoň pomocí videopláče. 

Takže asi tak. Zkusme společně nepanikařit a nějak to přežít.

Omluvte negativitu dnešního příspěvku, ale asi bych nedokázala napsat sluníčkový text, když se zrovna tak necítím.

Doufejme, že už se u příštího článku sejdete s opět pozitivní Míšou!

Krásný den!