Krása zapomenutých míst aneb kouzlo jménem urbex

25.09.2020

Marťa

Zdravím všechny dobrodruhy! Dnes se podíváme na opuštěná, dávno zapomenutá, ale i znovuobjevená místa prodchnutá geniem loci, tajemnem i historií. Řeč bude o urbexu. Že jste tohle kouzelné zaklínadlo ještě neslyšeli? Tak rychle pojďme na to!

Inu, Martinka je pravý blíženec a není jen křehká víla, ale má ráda i dobrodružství, adrenalin a trochu akce, ostatně to už jste určitě poznali z článku o nočních výšlapech. Jste napnutí, jak čerstvě naladěná struna? Co že je to za zaklínadlo to urbano explorum, potterovsky řečeno?

Název je odvozen z anglického urban exploration, což lze zjednodušeně přeložit jako městský průzkum. Jasně, město, kde žijete, pravděpodobně stále a stále znovu prozkoumáváte a nemusíte být nutně urbexery, tady jde totiž primárně o místa, která jsou opuštěná, zapomenutá a často také ne zcela běžně přístupná. Může jít o opuštěné továrny, domy, nemocnice nebo klidně celé zaniklé vesnice či města. Zní to na vás příliš anarchisticky? Pravda, občas je potřeba přelézt nějaký ten plot nebo najít cestu, která není na první pohled zřejmá, takže to lehce zavání ilegalitou. Hlavním heslem urbexu však je "neodnášej nic než fotky, nezanechej nic než stopy". Cílem tak není nechat své grafitti podpisy na stěnách nebo zpeněžit nějakou tu starožitnost či kus železa. Naopak, urbexeři touží uchovat místa v co nejpůvodnějším stavu a jediné, co si ze svých výprav odnášejí, jsou fotky, pocity a vzpomínky. K místům přistupují s až pietním respektem a mnozí v nich tvoří neuvěřitelně umělecké snímky. A některé lokality lze nalézt bez problémů třeba uprostřed lesa nebo na louce v lokalitě, kde před desítkami let stávala obec.

Při procházení opuštěnými domy cítíte něco jedinečného, procházíte místem, kde se psala něčí historie, vidíte objekt, který bude za pár let vypadat působením zubu času úplně jinak. Můžete snít o tom, jaké příběhy prožívali lidé, kteří stavením procházeli... Užíváte si ducha místa. Jenže není to tak jednoduché. Kvůli ochraně před možnými vandaly, sběrači kovů a všemožnými podivnými existencemi urbexeři svá místa většinou veřejně nesdílí, ale sami je dohledávají podle nejrůznějších indicií (a řeknu vám, někdy je to fakt fuška), někdy si je vyměňují mezi sebou, jako jsme to v dětství dělali s kartičkami Pokémonů nebo pogami (pokud jste tedy děti devadesátek, jako já 😊). Existuje ale řada lokací, které jsou všeobecně natolik známé, že není problém jejich umístění dohledat. A u nich se dá začít - počítejte ale s tím, že nebudete jediní, kdo takový nápad dostal. Pokud nechcete na místě potkat další skupinky nedočkavců, je lepší zvolit raději opuštěnou vesnici v okolí než profláknutou továrnu v lesích (i když i ta má neskutečné a fascinující kouzlo).

Stará opuštěná místa mě přitahovala od dětství. Většinu života jsem žila v maloměstě v Sudetech (pro pořádek, tohle označení nepoužívám z žádné sympatie k Třetí říši, ale zkrátka čistě geograficky pro území, které má dodnes spoustu společných rysů - ale o tom třeba jindy), spoustu času jsme navíc trávili na chatě v malé vesničce v Krušných horách na samém prahu hranice s Německem. Ve vylidněném pohraničí naleznete spoustu opuštěných budov, zaniklých obcí i zchátralých domů. Některé po Němcích, opuštěné při odsunu, jiné po chatařích, kteří přestali mít síly se o hospodářství starat. Nejsmutnější mi připadají příběhy obyvatel vesnic a měst, kteří museli nemilosrdně ustoupit vyvlastnění, protože zem pod jejich nohama se zdála jako lukrativní těžební oblast. A občas se stalo, že po vystěhování obce po bližších průzkumech soudruzi zjistili, že se těžba nakonec jaksi nevyplatí, takže obec nechali svému osudu a přestali se o ni zajímat. 

Od malička jsem tajně prozkoumávala třeba opuštěnou budovu staré celnice na chatě, měla typickou vůni starých domů a zachovaných několik pater. S kamarády z vesnice jsme tam pořádali výpravy a strašili se přitom hororovými historkami.

V pubertě, kdy jsem měla rebelské období, mě uchvátil jeden z domů v mém rodném městě a nedala jsem kamarádům pokoj, dokud jsme jedné letní noci nepřišli k oknům s žebříkem a nedostali se dovnitř (to byl mimochodem docela vtipný příběh, neb jsme potkali policejní hlídku - a vysvětlete někomu, kam jdete uprostřed noci s žebříkem... :D). Tenhle dům byl jiný. Jako by obyvatelé odešli ve spěchu teprve nedávno a nechali všechno na svém místě. Místnosti plné nábytku, starého oblečení, nádobí, tapet na stěnách a toho nejděsivějšího - dětských hraček. Nevím, jak pro vás, ale takový plyšový medvídek uprostřed místnosti, kam jste o půlnoci přišli s baterkou, to je pro mě ztělesnění hororu! Náš dům postupným průzkumem získával duši, pročítali jsme staré dopisy majitelů ukryté v šuplíku a zjišťovali, že skrývá poměrně temnou historii. To ostatně prozrazoval i nepříjemný pocit, který okamžitě vytanul každému, kdo do domu vstoupil. To místo mě svým tajemstvím pohltilo a nutilo mě odhalit pravdu o událostech, které se tam staly, někdy je ale lepší nechat minulost minulosti a jít dál.

Odtud už vedl jen krůček k odhalení Domu mrtvých ptáků, jak jsem ho tehdy nazvala. Zdánlivě nenápadná vila uprostřed města. Opuštěná, ale s nezajištěnými okny. A na půdě děsivé překvapení. Dřevěná podlaha křupala při každém kroku - později jsme zjistili, že ten zvuk vydávaly kostry mrtvých ptáků. Zdá se, že dírou ve střeše se dovnitř čas od času dostal dovnitř nějaký opeřenec, na vylétnutí ven už ale byla příliš úzká... Stovky a tisíce kostiček. A taky přicházející kamarád, který nás vyděsil k smrti. Tehdy jsem se přestala smát hlavním hrdinkám hororů, že stojí a čekají, co se stane, namísto aby vzaly nohy na ramena a před vrahem utekly. Strach umí být totiž nečekaně paralyzující a někdy vás nenechá udělat nic jiného než zamrznout na místě.  

Tehdy jsem ještě pojem urbex vůbec neznala, ačkoliv jsem se podvědomě řídila podobnými pravidly a nikdy nic nezničila a až na pár výjimek ani neodnesla (čehož lituji, byly to drobnosti typu korálky na ruku, ale ani tak se to nemělo stát). Ale chyby děláme všichni.

No, dobře, uznávám, že mám slabost pro depresivní místa, jako jsou domy s mrtvolami nebo opuštěné nacistické továrny. Strach z neznámého a určité napětí ve vzduchu je součástí celé té fascinující hry. Pocit, že děláte něco zakázaného, tajemného a dobrodružného. Objevit se ale pochopitelně dá i spousta méně depresivních míst, kde najdete třeba včelařské časopisy ze 60. let nebo prostě jen obvodové zdi. Některá taková místa vyzařují naopak výrazně pozitivní energii, zvlášť, jde-li třeba o torza starých kostelů, která jsou pro mě neméně fascinující. Často při takové výpravě cítím dětskou radost a zvědavost, která mě žene objevit co nejvíc a vlézt všude, kam to jde.

Nejsem žádná profi urbexerka ani dobrá fotografka a v poslední době objevuji nejčastěji místa bez problémů a legálně přístupná (ačkoli v hlavě mám stovky plánů). Někdy je to fajn zpestření výletu, kdy třeba na procházce narazíte na opuštěné ruiny stavení. 

Shrnuto a podtrženo, dnes vás chci nadchnout do objevování opuštěných míst kolem vás. Míst, která psala svůj vlastní příběh a která vás vybízí si jej představovat. Která ve vás vyvolají zvědavost a přitahují vás svou tajemnou aurou. Vždy je ale potřeba dělat to s mírou, nepouštět se do zbytečně nebezpečných hazardů a přistupovat k objektům a jejich útrobám i vybavení s úctou. A pokud je to na vás příliš nebezpečné, pořád je tu ještě možnost se kochat fotkami aktivních urbexerů. Kromě úžasných Opuštěných míst jsou fajn třeba stránky urbex.cz, lostczechman nebo spousta instagramových účtů, ať už přímo Abandoned Places, Broken Window Theory (kteří mají i skvělý YouTube kanál) a nějaké další tipy najdete třeba tady. A pokud hledáte tipy na lokace, existuje například stránka Prázdné domy, spousta míst se dá ale bez problémů prostě vygooglit. Pár užitečných tipů taky najdete tady.

Tak objevování zdar!