Kolik jazyků umíš tolikrát jimi umíš mlčet

16.11.2020

Míša

Ahoj všichni! Tak je to tu zase, pondělí a s ním i začátek týdne. Ale nebojte, dneska to až tak depresivní, jako tomu bylo před týdnem, nebude. No i když pro mě možná trochu ano. Zkusím si tady ze sebe zase po delší době udělat srandu.

A o čem že se dnes budeme bavit? Pojďme společně otevřít téma znalosti jazyků. V posledních týdnech se mi totiž stalo mnoho věcí, při kterých sem si říkala to klasické: kdybych to já jen věděla dřív ... 😊

Kde jinde začít než na začátku. 

Když jsem poprvé rozhodovala o své budoucnosti (tehdy jsem o velikosti tohoto kroku ještě nevěděla) a volila jsem si k angličtině svůj druhý jazyk, byla jsem v sekundě osmiletého gymnázia, bylo mi tedy okolo dvanácti let. V té době jsem několikrát do roka jezdila na koncertní turné do Francie, a tak jsem na žádanku zakroužkovala FRANCOUZŠTINA. Němčinu jsem vyřadila úplně - přeci se nebudu učit něco, co zní, jako když řežete motorovou pilou - a jako záložní plán jsem měla španělštinu. Velice jsem však doufala, že budu umět mluvit tím jazykem lásky, že budu konečně pořádně vyslovovat všechny ty francouzské písničky ve sborovém repertoáru a hlavně, že se konečně domluvím ve všech těch francouzských rodinách, ve kterých tak často se sborem přebývám. Jenže, co se nestalo! Nadšenců do francouzštiny nás bylo příliš málo, a tak se tento jazyk neotevřel. Nezbylo mi tedy nic jiného než začít se španělštinou, která mi nic neříkala, k jejíž naučení jsem měla nulovou motivaci - do Španělska na turné přeci nejezdíme, tak k čemu mi ten jazyk je - a tak to mé sedmileté studium dopadlo tak, jak dopadlo. Španělsky? Hablo un poco. No spíš takhle: hablo un poquito. Po prospaných seminářích a opsaných testech ve filmech či písničkách maximálně dokážu poznat, že je to asi španělština.

Odstavec plný vymlouvání se

Abych tady jen nepsala, jaký jsem lenoch a neštudák, musím se za sebe taky trošku postavit a vysvětlit vám, proč tomu tak bylo (čtěte, dopřát si trochu toho vymlouvání 😊). Nikdy jsem nebyla talentem na jazyky. Na gymplu mi nešla pořádně ani čeština natož angličtina, jejíž minulé časy nechápu doteď. Nevyhovoval mi systém nadrcení se španělských a anglických slovíček, gramatiky a následného napsání testu, ze kterého jsem dostala občas lepší, občas horší známku, avšak vyplodit ze sebe smysluplnou větu a něco říct, to bych nikdy nezvládla. Španělština mi na této úrovni bohužel zůstala (trošilililinku se to zlepšilo po dvou semestrech španělštiny na vysoké). Vždy jsem si říkala, jak nemám šanci odmaturovat z angličtiny. Vždyť ani nedokážu poskládat srozumitelnou větu! S tím mi však pomohly právě ony cesty za hranice.

Kdo mluví, ten umí. A kdo nemluví, jen čumí 😊

Ať už to byla Francie nebo Německo či následné Japonsko. Vždy se v rodinách našel někdo, s kým se dalo nějak dorozumět anglicky, a právě ten pocit, že je to jediný způsob, jak komunikovat, mi zřejmě pomohl zbavit se ostychu a prostě mluvit. Ve škole jsme toho totiž příliš nenamluvili a když už k tomu byl prostor, tak jsem se před spolužáky, kteří byli několik levelů přede mnou, příliš styděla. Nesmím se přeci ztrapnit! Tento blok se mi vrátil ještě dvakrát. 

Poprvé tomu bylo v Americe, ve které jsem se s ním zároveň na dlouhou dobu rozloučila. Zezačátku jsem se bála mluvit právě před Američany, kteří jsou rodilí mluvčí, a tak přeci musí slyšet všechny mé chyby a špatná vyslovení milionkrát víc než kterýkoliv spolužák. Ostychu jsem se však zbavila hoooodně rychle. Nikdy jsem se za velkou louží totiž nesetkala s negativní reakcí na jakoukoliv gramatickou chybu. Všichni oceňovali mou snahu a povzbuzovali mě v hovoru. U maturity jsem tedy neměla sebemenší problém a zkouškou prošla s plným počtem bodíčků😊. 

Následující zkouškou jsem však prošla s odřenýma ušima. Jaká zkouška to byla, ptáte se? Zkouška života v podobě prvního rande s mým nynějším přítelem. Představte si ten stres! Nejenže je to randíčko, ale je to randíčko v angličtině, během kterého jsme tam jen my dva! Logicky tedy nemám k dispozici nikoho, kdo by konverzaci zachraňoval a případná nedorozumění přeložil a osvětlil. Takže jsem se musela sebrat a vést konverzaci jen já sama, rozklepaná a nerozumějící bojovu anglickému akcentu.

Člověk si však na všechno zvykne. Slovíčka, která nezná, prostě nějak popíše a je to! (Jak si myslíte, že doteď fungujeme?) Aktivní slovní zásobu činí 4 a 8 000 výrazů, takže je logické, že se je člověk musí učit za pochodu.

Bylo hůř a bude lépe 

Jak jsem na tom s angličtinou teď, ptáte se? Zcela upřímně bych po započatém čtvrtém roku vztahu s Briťákem očekávala, že budu znít jak dokonale hovořící britiš královna, nebudu se zadrhávat a má slovní zásoba mi dovolí sledování filmů a čtení anglických knih bez neustálého tázání se: "Co že to říkaj? A co že to znamená? Co že se to tam děje? A proč to udělal?" Tušíte dobře. Očekávání jaksi nepotkává realitu. Ano, mnohým se může zdát, že mluvím plynně, ale zdaleka neznám všechna slovíčka a ta výše zmíněná tázání jsem vám vypsala zrovna z dnešního sledování seriálu Mandalorian 😊. Nemějte tedy na sebe šílené nároky a nestyďte se mluvit. Nyní - už i ze strany toho, kdo uvítá, když se někdo snaží mluvit anglicky, neb jinak přítel nerozumí konverzaci - vidím, že neřeším, jak dotyčný hovoří, ale oceňuji právě tu snahu! Naopak se cítím špatně, za neustálé omlouvání mluvčího. "Omlouvám se, mluvím špatně. Pomiňte, moje angličtina je fakt špatná..." Vykašlete se na to! Dotyčný, se kterým hovoříte se pak akorát cítí blbě, protože to vypadá tak, že vám konverzace s ním přináší nepříjemnosti a máte potřebu "ponižovat se".

Takže mluvit, mluvit, mluvit.

No, to se mi to říká. Sama s tím mám v dalších jazycích problém. Nejspíš bych potřebovala nějakého španělského a nově i italského kamaráda, jinak se těmito dvěma jazyky nikdy nerozmluvím 😊. Ano, vidíte dobře. Další jazýček. Na konzervatoři mi k mému "širokému" jazykovému repertoáru přibyla ještě italština, která mi vlastně trochu zvedla sebevědomí. Zjistila jsem totiž, že moje španělština není až tak tragická - to vše v porovnání se zmíněnou italštinou, která je v mém podání totální tragédie 😊 😊 😊.

Řezání, řezání, všechny smutky zahání

Na začátku jsem slibovala vtipný článek, tak mi dovolte ještě pár humorných poznatků. Pamatujete si, jak jsem psala o tom, že jsem si nevybrala němčinu, protože se mi nelíbí, jak zní? Hned v prvním ročníku studia bohemistiky jsem při odevzdání eseje s "pouhými" čtyřmi tituly sekundární literatury dostala od vyučující pořádnou bídu. Vynadala mi, že mám pouze čtyři recenze, načež se bída zhoršila ještě víc! Bylo mi vyčteno, že nemluvím německy. Ano, ostatní texty byly totiž německé, a tak jsem zvolila pouze ty v mém mateřském jazyce, protože jsem tamtěm zcela logicky nerozuměla. "Student českého jazyka musí přeci umět německy," řekla mi. No to dává přece úplný smysl, ne? 😊 A na této vlně jedeme vesele dál! Většina mého operního repertoáru je teď v němčině - takže operně řežu motorovou pilou - a já se mořím hledáním správné výslovnosti a zapamatováním textu. Aby toho nebylo málo, tak jsem zrovna nedávno přišla o geniální pracovní nabídku právě proto, že neumím německy 😊. 

Řekněte mi jedno, jak má tohle to dvanáctileté dítě stojící před tak zdánlivě bezvýznamným rozhodnutím, jako je volba druhého jazyka, vědět?

No a jaký je můj nynější level angličtiny? Netuším. K udělání si certifikátu se nejspíš nikdy neodvážím a nedokopu. Povím vám však jedno. Když jsem byla na pohovoru k získání pozice vyučující v jazykové škole, tak jsem oslnila svou úrovní angličtiny. Paní si do kolonky "dosažená úroveň Aj" zapsala velkými červenými písmeny ANGLICKÝ PŘÍTEL. 😊 😊 😊 Má úroveň je tedy životní? 

To by za mě pro dnešek nejspíše stačilo. Doufám, že jsem vám článkem trochu zlepšila pocit z vás samých. Bez motivace a dřiny a trochy toho talentu to holt nejde. No tak schválně, jak si myslíte, že je na tom přítel po tolika letech v Česku s češtinou...? 😊 O tom možná zase příště.

Vaše Míša