Když přijde (čtecí) krize...

28.10.2020

Marťa

Krásný den všem, v dnešním článku si můžete počíst o tom, jaké to je, když se vám číst vlastně vůbec nechce, ačkoliv jste donedávna bývali vyhlášeným knihomolem a znalcem literatury. 😊 A možná nejen o tom...

V jednom článku už jsem se vám svěřila, že jsem bývala velkou milovnicí klasické literatury. Už od dětství jsem ráda unikala z reality života za pomoci knih a prožívala příběhy společně s hlavními hrdiny. 

Určitě znáte ten lehce klišovitý citát G. R. R. Martina (autora předlohy Hry o trůny), že: 

"Čtenář prožije tisíc životů, než zemře. Člověk, jenž nikdy nečte, prožije jen jeden." 

To bylo po dlouhou dobu mé životní Credo. Během několika let jsem si vytvořila velmi specifický vkus, zaměřila jsem se na velká díla klasické literatury, ale mnohdy mne nadchli i současní autoři, trefili-li se do mého literárního nastavení. Hltala jsem jednu knihu za druhou a doslova žila literaturou. Milovala jsem ten pocit, kdy člověk odhaluje v dalších dílech drobné intertextové odkazy na to, co v minulosti přečetl, kdy najednou ví, o čem se mluví, použije-li někdo nějaké literární přirovnání nebo narážku.

Abych tu nastínila mírnou paralelu s minulou netflixovou recenzí - vždycky jsem byla spíš náročný čtenář, stejně jako divák. Jsem milovnicí knih, které nevyžadují jen pasivní čtení, naopak mám ráda díla, která po svých konzumentech vyžadují jistý vlastní vklad - ať už je to znalost nějaké problematiky, právě zmíněných literárních odkazů, historických souvislostí nebo jen pozorné čtení a všímání si náznaků. A v neposlední řadě jsem vždycky milovala složitější kompozici - namísto strohé chronologie mě mnohem víc baví retrospektivní pasáže, anticipace a mnohé postupy, které používá například postmodernismus.

Bohemistika a zával knihami

Právě proto jsem se rozhodla jít studovat bohemistiku. Dodnes si pamatuji, jak nám na jednom literárním semináři slovutný a nezapomenutelný docent Vaněk (kamarádi bohemisté určitě ví, co tím myslím 😊) říkal, že chceme-li nejkrásnější léta svého života strávit četbou, tak jsme tu správně. Tehdy jsem se zatetelila štěstím. Jenže... pokud se k takovému studiu upíšete, znamená to, že budete načítat nejen beletrii a zdaleka ne jen tu, která vás zajímá a baví, ale i mnoho autorů, kteří nejsou vaše srdcová záležitost, jejich styl psaní vám nevyhovuje nebo se vám třeba ani nelíbí či mu vůbec nerozumíte. A pak je tu také spousta sekundární literatury a odborných studií, což je úplně jiný šálek kávy. Když se poprvé podíváte na seznam četby ke státnicím, zatočí se vám hlava a máte pocit, že to je nad lidské síly. Ale - jak vidíte, pořád jsem tu a státnice jsou za mnou! :D

Už při škole jsem se snažila být aktivní a působila jsem na několika literárních webech, kam jsem psala články o knižních novinkách, ale i recenze na přečtené knihy a své čtenářské dojmy. Byla to dobrovolnická činnost, kterou jsem dělala jen pro radost, a myslím, že mi to dost pomohlo u několika pohovorů. Pak jsem ale začala pracovat ve zpravodajství a radikálně se změnil objem dat, která přes den musím přečíst - nikoli pro radost, ale prostě čistě pracovně, a už vůbec ne literárních, ale zpráv všeho druhu (i ty nepodstatné, které nakonec nevydáme). Články konkurence, články kolegů, spousta zdrojů, průzkumů, grafů... každý den znova a znova, často i témata, kterým příliš nerozumím nebo mě až tak nezajímají.

Načež se nějak postupně stalo, že kombinace hromady čtiva na univerzitě v kombinaci s hromadou čtiva zpravodajského mě natolik zahltila, že jsem od jisté doby začala pociťovat něco jako literární blok (tak třeba to odblokuji tím, že o tom napíšu na blog :D).

Tak - kolik jste toho přečetli? :D

Abych byla upřímná, musím tu přiznat jednu svoji temnou stránku. Měla jsem v životě období, kdy jsem lidi nevědomky (nebo možná spíš vědomky...) posuzovala podle toho, kolik toho přečtou a co četli a nečetli. Uvědomovala jsem si, jak mě literatura posouvá a vzdělává, a lidi, kteří tenhle posun dobrovolně odmítají, se mi zdáli jako zabedněnci, kteří řekli seberozvoji vědomé NE.  Samozřejmě jsem se neptala na počty knih, které daný člověk přečetl, ale prostě jsem postupně nenápadně naťukávala literární témata. A pokaždé, když mi někdo řekl, že vůbec nečte, v mých čích se naprosto zdiskreditoval.

Taky jsem měla poměrně velkou zálibu v tom, zachraňovat klasické tituly z antikvariátů, čímž jsem za poměrně málo peněz nashromáždila solidní sbírečku a ještě se cítila, že soustavně dělám dobrou věc. Něco jako kdybych si vzala psa z útulku (páč já jsem bohužel veeelká alergička a žádné zvířátko domů zachránit nemůžu, jakkoliv bych chtěla, neb to bych taky nemusela přežít já :D).

Dnes už chápu, že jsou lidé, kteří čtou - nikoliv beletrii, ale třeba odborné nebo populárně-naučné věci. Že jsou lidé, kteří čtou třeba duchovní literaturu. A že jsou také lidé, pro které čtení prostě přestalo být (nebo nikdy nebylo) relaxační činností. Kteří jsou unavení a přehlcení z práce, kde čtou stohy dokumentů, a chtějí odpočívat jinak. Lidé, kteří preferují činnosti, které mohou dělat společně se svou rodinou, nebo kteří mají špatnou zkušenost s knihami, které jim nutili rodiče nebo učitelé češtiny. A tak se v duchu omlouvám všem, které jsem ve svém maniacky-literárním období odsoudila a považovala za ignoranty.

Dnes jsem totiž jedním z nich (ačkoliv doufám, že jen dočasně). Přestala jsem mít chuť vytáhnout si ze své rozsáhlé knihovny (na kterou jsem docela pyšná a má poměrně přesně daný způsob řazení jednotlivých titulů 😊) něco k odpočinku. A přiznávám, že mnohem raději se schoulím v objetí svého milovaného a zhlédneme nějaký film nebo seriál, o kterém pak budeme moci společně diskutovat.

Nečtu, ale vlastně... čtu?

Neznamená to, že nečtu vůbec. Pořád jsem novinářka a pracovně sleduji tiskové agentury a zprávy, které vydávají. A i když nejsem v práci, čtu denně zpravodajství a udržuji si všeobecný rozhled a přehled. Čtu inspirativní články a eseje. Čtu duchovní literaturu a Bibli. A zvlášť to poslední je úplně jiný druh čtení. Čtení, u něhož je nutné se k pasážím vracet, číst je opakovaně v rámci jednoho dne, ale i uplynulých let. Hledat v nich alegorie, odkazy a přesahy do aktuálních situací. Hledat, co se snaží říci přímo mně v mé životní situaci. Jedna věta mi často vystačí na hodiny přemýšlení. Ne že bych někdy nepřemýšlela nad poselstvím nějakého klasického literárního díla. Ale z jistého "hltavého" konzumního čtení jsem se posunula do čtení meditativního.

Takže ano, čtu. Ale ne beletrii - tam mám pořád jistou krizi, která trvá už v řádu měsíců a teď už možná i let. A do jisté míry mě to mrzí, protože vím, jakou radost mi to v minulosti dělalo. Jak ráda jsem se ponořila do příběhu a nechala se jím strhnout. Jak ráda jsem pozorovala autorem nahozenou udičku s drobnými odkazy, drobné nuance, které prozrazovaly směřování příběhu... bylo to tak trochu jako moje vlastní detektivka. Velkou inspirací mi bylo i čtení poezie při mých vlastních básnických pokusech. Takže se čtecí krizí mám současně taky krizi básnickou a nejen, že nečtu, ale ani nepíšu. :D

Krize je šance!

Ale věřím, že všechno má svůj smysl. (Nejen) díky tomu, že jsem sama najednou v táboře ne-čtečů (asi pro to není jednoslovné pojmenování, tak omluvte tenhle neumělý neologismus :D), jsem si už dávno uvědomila, že hodnotu ani erudici člověka neurčuje seznam přečtených knih. Pořád mám sice trochu úchylku sledovat tituly v cizích knihovnách, protože mě zkrátka zajímá majitelův literární vkus, ale dávno vím, že kniha může být pro někoho taky jen pěknou dekorací a že rozsáhlá knihovna není zárukou vysoké intelektuální úrovně. A taky jsem se osobně přesvědčila, že i lidé, kteří jsou nadprůměrně sečtělí a inteligentní, dokážou hodiny mluvit o knihách a předávat vám své neuvěřitelné znalosti, samozřejmě mohou být současné morálně pokleslí a nehodní obdivu, protože pod intelektuálskou slupkou mohou skrývat své vlastní démony (jako je třeba egoismus a nezměrná touha po uznání nebo úplně jiné neřesti).

Takže zpytuji svědomí a předkládám vám tady na stříbrném podnose něco, na co fakt nejsem pyšná. Třeba si uvědomíte, že maličké zárodečky takových předsudků v sobě taky chováte. Třeba v úplně jiné oblasti, na tom nesejde, knihy jsou jen malé vodítko k vašim vlastním srdečním záležitostem. Asi jste pochopili, že tenhle článek není tak úplně jen o čtecí krizi. Pokud ji máte, tak s vámi soucítím a držím palce, ať ji překonáte, pokud je to to, po čem toužíte. Každá krize (a nejen ta literární) je ale zároveň šancí. Šancí podívat se na věci jiným úhlem pohledu, šancí zpytovat svědomí, šancí podívat se sami na sebe a své pohnutky. A stejně jako současná celosvětová krize často odkrývá skutečný charakter mnohých lidí, jakákoli osobní krize vám může pomoci odkrýt vaše silné a slabé stránky, posílit vás a posunout kupředu. Jen to často vidíme až ex post.

Vaše Marťa