Hodně profi článek o sportu

07.09.2020

Míša

Ahoj všichni věrní čtenáři! Moc vás vítám u svého dalšího článku, který bude tentokrát na téma, které jsem tak úplně neplánovala. 😊

V pátek jsem měla romantickou procházku s kamarádkami ze střední (tímto vás holky moc zdravím!) a od jedné z nich jsem se dozvěděla, že mi musí předat velice důležitý dotaz od svého přítele (kterého tímto taky vítám 😊). Otázka zněla, jestli budeme po všech těch článcích o kosmetice, kráse, životě a všem možném, taky psát o sportu. Musím se přiznat, že jsem se při té představě dost pobavila (protože Míša sportovní poradce...), ale vzhledem k tomu, že teď čtete tento článek, jsem si řekla, proč ne? Přeci jen jsme bez škatulky a i k pohybu obecně mám vlastně co říct!

Hned na úvod chci všechny nadšené sportovce, kteří byli zlákáni nadpisem a očekávají text nabitý fakty, informovat o tom, že bohužel (pro ně) se takzvaně chytili na špek (= nechali se napálit)! Ti, kteří mne znají, si nadpis určitě přečetli mým známým ironickým tónem a vědí, že mají očekávat spíše pravý opak, plus nějaké výmluvy a pláč k tomu. Jo, a když se to povede, tak ještě i nějaký ten vtípeček.

CO JÁ A SPORT?

Když jsem byla ještě malilinkatá, tak mě mamka přihlásila na plavání (zpětně jsem se dozvěděla, že to bylo jen kvůli tomu, abych se KONEČNĚ naučila plavat, ne kvůli nějakému velkému talentu - pláč ☹) a na aerobik. Zároveň jsem však od svých tří let zpívala v dětském sboru a čtyři roky na to jsem začala hrát na klavír. No a když přišel čas na lámání chleba, rozhodla jsem se zůstat u hudby, jelikož jsme měli čím dál více sborových zkoušek, turné, a do toho jsem každý den musela alespoň hodinu cvičit na klavír a vše se dohromady zvládat nedalo. Ano, ano, rozhodně souhlasím s tím, že je hudba ušlechtilá záležitost a fajn koníček, ale během let puberty, kdy se ženské tělo postupně mění (čti, zakulacuje) mi sezení u klavíru, nebo zpívání na koncertě moc nepomáhalo se získáním mého vysněného těla, které pro mne tehdy bylo po vzoru hubených hvězd z televize. Byla jsem tedy "nucena" tomu věnovat svůj volný čas (čti ten jeden den v týdnu, kdy jsem neměla žádné aktivity). Začala jsem běhat a stala jsem se na tom závislou. Ne v tom smyslu, že bych to milovala a všude hlásala, jak je běhání můj život a není nic lepšího, než umírat na osmém kilometru a být zpocená a kdesi cosi. Byla jsem na tom závislá, protože jsem za každým uběhnutým kilometrem viděla spálené kalorie. Ano, teďka zpětně bych si jednu flákla. Nikdy jsem nebyla tlustá, ale protože jsem taky nikdy nebyla nejvíc hubená (jako ty herečky v televizi), a neodpovídala jsem sebou nastaveným pravidlům krásy, vydala jsem se touto cestou. 

Musím uznat, že bylo super, že jsem se v takto mladém věku začala zajímat o zdravou stravu (už kolem patnácti mě to táhlo k vegetariánství, protože mi to 1. nechutnalo a 2. jsem nesouhlasila se zabíjením zvířat, ale bohužel kvůli účinkování ve sboru, jsem nemohla být "vybíravá" a musela jsem sníst to, co mi zrovna bylo dáno na talíř - o tomto tématu se můžu rozepsat někdy jindy 😊). Co až tak fajn nebylo, je způsob, jakým jsem přistupovala k samotnému cvičení - běhu. Doslova každé akci, na které se očekává jedení jídla, předcházel ranní běh, abych si spálila do zásoby ty kalorie, které ten den sním (čímž se prohlubovala má nenávist k běhu, ale měla jsem pocit, že prostě běhat MUSÍM!). Dalším ze sportů, které jsem ze srdce nesnášela, je jízda na kole, protože mě mamka vždycky vytáhla na nejdelší trasu, která byla nudná, do kopce, nic zajímavého na ní nebylo, a já se navíc bála na silnicích (což se bojím doteď - hlavně s britiš bojem, který má tendenci jezdit vlevo a při každém odbočování totálně zmatkuje). Musím ale podotknout, že jsem nalezla lásku ke kolečkovým bruslím, jež mi zůstala až do dnešních dní.

JAK JSEM NA TOM TEĎ?

Před karanténou jsme s bojem chodili pravidelně dvakrát týdně do posilovny (zejména kvůli vířivce, do které jsme se po odcvičené hodince natáhli, a hlavně kvůli levné multisportce, kterou jsem měla z práce). Jenže ejhle, karanténa - zavřely se posilky - rušení úvazků - přišla jsem o multisportku a teď co? Zkusila jsem se tedy zase vrátit k běhání a zařadit i cvičení doma, protože se všude psalo, jak máme hrozně moc využít ten volný čas a posouvat sami sebe a tohle a tamto a měla jsem pocit, že pokud necvičím doma, tak jsem největší lemra, flákač a nevyužívám svůj čas naplno (to, že jsem jaksi trávila desítky hodin u notebooku kvůli online výuce na vysoké a nesmyslným úkolům z konzervatoře, jsem si nějak neuvědomovala). Asi takhle, cvičení v našem minipidi bytečku mě brzo omrzelo (čti, začalo sr*t) a s běháním jsem musela přestat, protože se mi projevil nějaký problém s kolenem (to mi připomíná, že bych si měla konečně dojít na tu ortopedii). Zapomněla jsem se s vámi totiž podělit o to, jak jsou moje nožky jeden velkej nepovedenej joke. Plochý chodidla, vysoký nárt, odoperované haluxy a nohy narostlé do X nebo Y, nebo jaké písmenko z abecedy to je :D. No a obávám se, že všechno tohle dohromady se nějak podepisuje i na mých kolenech, která často tak zvláštně křupnou nebo v nich trošku píchá a tak (teď, když to po sobě čtu, tak to je jak věta napsaná důchodcem :D). Takže jsem si řekla, že nebudu hloupá a řekla jsem NE běhání a ponechala si jen zdravotní domácí protahování, nic přehnaného. Ze sportu mi zůstaly jen ty kolečkové brusle, které jsem si v půlce srpna přivezla do Prahy a jednou se na nich svezla, čímž s holkama jedněma kolečkovejma pro letošek asi končíme :D.

JSEM TEDA LÍNÁ LEMRA?

Přes všechno to sypání si popele na hlavu (haha opět, jsem jak Popelka tyjo), musím říci, že je pohyb ale něčím, co mám ráda a mé tělo to potřebuje. Během karantény, kdy jsem byla zavřená v jedné místnosti třeba 2 týdny a jen sem seděla u počítače a úkolů, mě bolela záda a nebylo mi dobře. Jediné, co mi na to pomáhalo, byla chůze. Procházky a túry jsou něco, co s přítelem oba vyhledáváme (on je totiž taky dost rozbitej) a jsou pro nás nejoblíbenějším druhem, můžu říct sportu? Jen v Praze jsme schopni vydat se na několika hodinovou procházku do okrajového lesa, toulat se všemi končinami a pravidelně nachodit přes dvacet kilometrů. Nejraději mám na tomto druhu pohybu to, že mu nepředchází takové to nucení se a hádání se sám se sebou, jestli teda půjdu, nebo ne. A taky ta prvotní nechuť! Dělám to, protože skutečně chci a neberu to jako nějaké "potrestání se" za snědené kalorie. Naše klasické procházky jsou totiž něco, na co se oba těšíme, protože si přitom hezky povídáme (moc nevím, kde furt bereme nějaká témata, když jsme spolu 24 ̸ 7), nabijeme se energií z okolní přírody, odpočineme si od těch kvant lidí, která na Praze opravdu nezvládám, a objevujeme nové a zajímavé kouty. Jen během letních prázdnin jsme v Praze "našli" čtyři nové zámky, několik parků, vyhlídek a cyklostezek. Když není čas na celodenní výlety, například během pracovního týdne, vydáváme se k večeru alespoň na naše klasické šestikilometrové "kolečko" přes Letňanské parky a louku. Děláme si z toho srandu, protože jsme jak psi, kteří se musí alespoň jednou za den pořádně vyvenčit. Na kolech se vydáváme na různé výlety (viz dovča v Třeboni) a POZOR, jsme vášnivými hráči líného tenisu :D. 

Tímto článkem jsem vám chtěla ukázat, že je možné nalézt si pohyb, který je vám příjemný, přirozený a baví vás. Nemusíte chodit běhat, cvičit v posilovně a kdesi cosi, jen proto, že to teď každý sdílí na instagramu a máte pocit, že když neděláte to samé, jako kdybyste nebyli. Můžete pak dopadnout jako já. Kdo ví, jestli jsem svým neprofi cvičením jen nepřiložila polínko k většímu zničení svých super nožek. Pohyb je důležitý, to rozhodně, ale zkuste si z té široké škály sportů vybrat něco, co vás bude bavit, naplňovat, budete se na to těšit a nebude tomu předcházet hádání se sám se sebou, jestli teda půjdete, nebo ne. Ne každý má tělo stavěné na provozování vrcholového sportu a to, že je vaše kamarádka vrcholovou atletkou, a váš kamarád je nejvíc nakorbená skála, neznamená, že když budete dělat to, co oni, dosáhnete stejných výsledků😊. 

Doufám, že vám příběh jednoho rozbitého člověka trošku zlepšil pohled na věc, a už se necítíte tolik špatně, pokud vás nenaplňuje posilování v gymu, běhání, nebo cokoliv jiného, co máte pocit, že byste podle společnosti MĚLI dělat...

Tak hezký den a zdravému pohybu zdar!