Dovolenkování v Česku

24.08.2020

Míša

Dobrý den, celý den! Země volá Marťu! Mohla by ses prosím vrátit zpátky nohama na zem a neštvat tady některé jedince svou dokonalou dovolenou u moře? Někteří totiž letos nevytáhli paty z ČR. Díky!

Pokud chcete dneska zůstat nohama na zemi a možná si i trochu zlepšit náladu tím, že vaše dovča nebyla až tak špatná, tak jste tady dobře! Dneska se s vámi totiž podělím o jednu ze svých super dovolených v naší krásné zemičce.

Určitě se všichni celý rok těšíte na to jedno datum (někteří i na víc dat, ale pardon... jsem studentík jó?), které máte několikrát obtáhnuté v diáři a celé vaše žití se k němu upíná. Ano, i já jsem letos takové měla. Hned po poslední zkoušce na vysoké jsem měla s bojem (rozumějte anglické slovo boy, ale zapsané počeštěně, páč to tak mám radši) vyrazit směr Chorvatsko (ano, ano, já chápu, že si teď určitě říkáte, že to není nic úžasného a že tam všichni Češi jezdí a co je to sakra za dovolenou, ale vydržte chvilku!). Můj chlapec a jeho rodina jsou jaksi too posh na Chorvatsko a chuďerka celé své dětství projížděl JEN takové ty luxusní destinace, takže mu tato unikla. Já na druhou stranu s rodiči na dovolené za hranice nejezdila a Chorvatsko bylo jediné místo, kam jsem se s nimi podívala. Byli jsme tehdy na ostrově Šolta a já si to tam naprosto zamilovala. Myšlenka na tu průzračnou vodu plnou ryb a dokonalou kamínkovou pláž ne a ne opustit mou hlavu. No a tím, že neopustila mou hlavu, tak jsem o tom ani nedokázala přestat mluvit, páč co na srdci, to na jazyku. Nejspíš proto byl minulé léto v Itálii na ostrově Elba málem rozvod. Celou dovolenou jsem prý nedokázala přestat nadávat, že ale v Chorvatsku je ta voda čistčí a pláž je hezčí a potápění je lepčí a že jako nechápu, proč jezdíme do drahé Itálie, kde to není tak super, když Chorvatsko je za humny a je to tam tak levný a úžasný. Takže asi tak k obhajobě toho, proč jsem se tolik těšila do Chorvatska. Měli jsme naplánované romantické cestování po ostrovech a občas i nějaké to koupání.

JENŽE! Přišla ta super situace (jejíž jméno nesmíme vyslovit) a všechno se začalo rušit. Rušilo se všechno, včetně našich letů do Chorvatska - jen to zkouškový nikdo nezrušil ☹, díky! Rozumějte, hovořím o červnu, kdy nikdo nevěděl, co a jak bude, takže jsme sklopili hlavy i uši a poslušně zrušili hotely a modlili se, aby nám vrátili peníze za letenky (haha, jestli těch se někdy dočkáme, tak se proběhnu nahá po Karlově mostě). Takže asi tak. Asi jste pochopili, že se teda Chorvatsko nekonalo. Až sem slyším, jak někdo komentujete, že ale teď přeci jezdí ten super vlak, a že spousta letů normálně lítá, a pak je tu vlastně ještě klasický Za 17 hodin v Chorvatsku bus. Asi takhle. Nejenže jsme se letadlem báli (rozumějte boj, nechce přeci chytit ten virus a ruce by si musel mýt místo každých 5 minut každých 5 vteřin) a kodrcat se tam vlakem je na něj, ale i teda na mě už too much. Asi jsem nějaká rozmazlená.

Takže asi tak ke krátkému úvodu, který se snažil stručně nastínit, proč jsme zamířili tam, kam jsme zamířili. Moře jsme nahradili za rybník a 2 hoďky v letadle za 120 minut v mašině směr Třeboň!

Věřte nebo ne, ale tento rybníkový ráj jsem totiž ještě nikdy nenavštívila! A musím přeci svému milému ukázat krásy naší země a krásy levného pohostinství mimo Prahu. 2 hoďky utekly jak voda a my byli v krásném městě jež je zváno Třeboň. Tak malebné náměstíčko už jsem dlouho neviděla! Stále jsem musela komentovat, jak je to tu jak z pohádky, krk jsem si mohla ukroutit, koukáním se na všechny ty malebné štíty domů, načež mi boj řekl, že je to normální český město no... Takže evidentně úspěch. 😊

Ten den jsme se vydali na procházku (s sebou plavky, kdyby náhodou) a narazili jsme na hezkou plážičku, kde jste si za krásných 50,- na osobu mohli celý den užít žabího koupání, rozpadajících se toalet a kousavých mravenců (myslím, že kvalita fotky odpovídá kvalitě místa, i vody). Šli jsme tedy do toho! Je léto, tak se přeci musíme někde na chvilku vyvalit, pochytat ten bronz a hlavně se vykoupat! Na fotografii výše můžete vidět lehce (silně) váhajícího Brita, který se jaktěživ nekoupal v něčem, co není slané, chlorované, nebo to není ve vaně. Nad má očekávání (a i mrtvou rybu houpající se u břehu) tam ale vlezl a já byla pyšná jak matka prvňáčka. Malý krok pro Čecha, ale velký pro boje. Po vylezení ani moc nenadával, jen se mi svěřoval s tím, že si omylem loknul , a bojí se, že teď zemře. Upřímně, ta voda byla fakt dost špinavá, takže jsem se po loknutí lehce bála i já. Ne úplně tak té smrti, ale něčeho dost podobného...

Po koupačce jsme zamířili do našeho luxusního ubytování (zde navážu na Marťu, protože balkón, to je must have) a těšili jsme se na dokonalou večeři na balkóně s výhledem na nebe hrajícího všemi barvami. Jenže! Hodně rybníků = hodně stojaté vody. Hodně vody a hodně lesů? Každý přeci ví, že vám z tohoto součtu vyjdou hajzlíci komáři. No řekněte mi někdo, kdo tahle stvoření vymyslel? Sice jsem vegetarián a miluju všechno živé, ale na rovinu vám tady všem přiznávám, že když na mě zaútočí krvežíznivý komár, tak ho nelítostně plácnu. Vždyť toto je otázka života a smrti! A to doslova. Představte si ten krásně nachystaný stůl, svíčky, dokonalý a chutný horký pokrm (to jsme my sedící na balkóně) a těstoviny s pestem. Krátce řečeno, jak jsme si sedli, tak jsme se zvedli a ven už nevylezli, protože to bylo jako na bojišti! V jedné vteřině se střílelo ze všech stran a neměli jsme šanci odhadnout, odkud přijde další útok. Takže asi tolik z našeho užívání si krásného balkonu s výhledem. 

Pokusím se tady krátce povyprávět i o tom, jak s námi kluci jedni štípaví jezdili na kole na výlety. Ty krásné momenty a dokonalá místa, co jsme navštívili sem sdílet nebudu, protože to v tomhle článku beztak nikoho nezajímá, protože tu jsme od toho, abychom si zlepšili náladu na cizím neštěstí, že? :D Takže, po půlhodinovém zařizování půjčování kol od Českých drah, kde velice ale velice upovídaná paní ne a ne pochopit, že jsme za kola zaplatili proto, abychom ten čas strávili jízdou na něm a ne povídáním si o tom, jak je to za přepážkou hrůza a že toho papírování má čím dál tím víc, jsme se konečně vydali na cestu za dobrodružstvím! Teda, mezitím se mě další dvě paní zeptaly na cestu a další na to, odkud že jezdí vlak a kde je náměstí (já vám nevím, ale já měla vždycky za to, že se tvářím jak kakabus, ale nejspíš mám nějakej přátelskej obličej, protože za mnou vždycky někdo přijde pokecat ... a to já nerada ☹), no ale pak už jsme se konečně dostali na cyklostezku a hurá. Oba jsme si vysnili ty dokonalé cesty podél rybníků (asi víte, co následuje), hezky na rovince a ve stínu. Tu rovinku se stínem klidně odškrtávám, to by souhlasilo, ty rybníky sice taky, ale ti komáři! To vám bylo jako ujíždění před smrtí! Vždy jsem se třikrát rozhodla, jestli opravdu potřebuju zastavit a podívat se do mapy, protože jedno zastavení = 10 kousanců minimálně. A to nechceš! Navíc nám ke konci dne došel repelent, jenž je ve všech těchto bojištích nedostatkovým zbožím. Takže si to umíte představit. Do toho si představte mého nadávajícího gentlemana, který tohle prý v Anglii nemá, tam je to všechno super a krásný. A že jestli něco takového v královské zemi je, tak je to vychované a nedovoluje si to vlézt do vašeho bytu. Ano, večery byly hodně zajímavé a myslím si, že před tím, než jsme ulehli, se boj postaral o krásně puntíkaté vymalování každé místnosti. 

Díky Třeboni, ale jednou stačilo. 

Rozumějte, já si to tam vážně užila, i ke krásnému a čistému koupání jsme se dostali, ale chci vám zlepšit náladu, takže vypichuju jen to špatný. 

Doufám, že se mi zlepšení nálady povedlo!