Deadline freak

19.10.2020

Míša

Ahoj všichni a všechno nejlepší k svátku všem Michaelám! Vítám vás u pondělního článku, který píšu už v pátek (jak jinak). Přečetla jsem si totiž příspěvek Martinky a nemohla jsem než, jak máme ve zvyku, navázat na její téma. Jeden z mnoha důvodů mého brzkého psaní je tedy to, že chci všechno sepsat, dokud mám Martinčin článek čerstvě v hlavě 😊. O těch dalších pojednává právě dnešní článek. 

zdroj: unsplash.com
zdroj: unsplash.com

Hned na začátek chci říct, že je pro nás s Marťou tento blog takovým koníčkem a volnočasovou aktivitou, která nás má pohladit na duši. Je tedy tím posledním, co by nás mělo stresovat. Proto berte naše srandičky ohledně Martinčina pozdního odevzdání článku s rezervou 😊. Přeci jen nejsme žádné profi blogerky (zatím??), které musí splnit domluvené spolupráce (snad někdy? 😊) a tisíce jejich natěšených čtenářů má zkažený celý den, pokud článek nevyjde (tomu bych snad i věřila 😊).

Mám náskok 

Jeden z mnoha bodů, které Marťa zmiňovala, je to, že si nepřipadá dost dobrá a proto, musí vše odevzdávat dokonalé. Je úžasné jak, každý reaguje na stejný podnět úplně jinak. Já musím mít pocit, že i přesto, že se utápím ve strachu z neúspěchu a toho, že nemám šanci všechno zvládnout, jsem přede všemi napřed. Ukažme si to na příkladu z prváku na vejšce. Měli jsme během zkouškového odevzdat čtyři rozsáhlé eseje. Všichni jsme měli pocit, že je to nesplnitelný úkol, nespali jsme z toho a vyklepaní jsme doufali, že to snad nějak dopadne. Na takovýto podnět zdánlivě nesplnitelného úkolu jsem zareagovala tak, že jsem musela za každou cenu odevzdávat eseje dříve než ostatní. Dávalo mi to pocit jakéhosi náskoku, který mi poskytl naději v trošililinku větší šanci zadání splnit. Vzala jsem tedy v úvahu termín odevzdání esejů, kterým jsem se zároveň neřídila. Sama jsem si totiž rozplánovala odevzdání všech prací do 4 měsíců tak, že i tu nejposlednější esej odevzdám s měsíčním předstihem. Jen tak pro jistotu. Nikdy nevíte, kdy vám profesor vrátí práci zpět (a že se to děje na denní bázi), nebo se do toho zamotáte a nebudete stíhat.

zdroj: unsplash.com
zdroj: unsplash.com

Takže přesně ten pocit, že (hlavně oproti ostatním) "nejsem dost dobrá" si kompenzuju takovým malým náskokem. Skoro jako když s mladším sourozencem hrajete na honěnou. Taky ho necháte vyběhnout dřív, dáte mu náskok, kterým alespoň získá pocit, že má šanci na vítězství 😊.

Priorita z priorit 

Každý přeci ví, že se skutečně na 100 % dá dělat pouze jedna věc. Pokud tedy studujete dvě školy a do toho pracujete, musíte si umět rozplánovat svůj čas a dokázat si říct, kde je potřeba zabrat, a kde si naopak můžete dovolit ubrat. Pro mě je, a ještě letos bude hlavní prioritou číslo jedna odstátnicovat. Proto stavím na 1. místo vysokou školu, úkoly na vysokou školu, učení se na vysokou školu, s tím spojenou četbu na vysokou školu, psaní (zatím ještě hooodně počáteční) bakalářky a dalších srandiček spojených s vysokou školou. Z toho nám vychází, že musím upozadit některé předměty na konzervatoři. Prioritou č. 1 pro mě na této škole je a bude zpěv, o tom žádná. Na ten si nenechám šáhnout ani za mák, ale další předměty s tím spojené mne až tolik netrápí. Přeci jen jsme stále ještě v části studia, ve které si mnozí dělají maturitu (kterou už 4 roky mám, dokonce i z hudby), a proto mne až tolik nezabolí, když vynechám nějakou tu hodinu harmonie, kontrapunktu či italštiny, když je nutné učit se na zkoušky na fildě 😊.

Vždyť i královna dokonalosti Marťa ve svém článku zmiňovala, že kvůli dopsání bakalářky nechodila měsíc na konzervatoř. Dokončení bakaláře pro ni byla nejvyšší priorita, a tak jí muselo vše ustoupit 😊.

I přesto, co jsem vám teď řekla, ale musíte brát v úvahu, že jsem stále plánovací blázen a samozřejmě všechny úkoly stejně odevzdávám s předstihem, protože bych jinak nezvládla ten stres z toho, že nestíhám. Nedělá mi však problém zadané úkoly tolik neprožívat. Vypracovat jen to, co je nutné, a příliš se u nich nezdržovat.

Vlastní deadline, po jehož prošvihnutí nebudeš dead

Jak jsem již zmiňovala, konečné deadliny až tolik neřeším. Tvořím si vlastní plány, které silně předstihují ty finální. Nemusím se tedy bát, že bych nějaký termín prošvihla. I tak se mi ale stává, že u svého denního To Do listu sedím až do večerních hodin, dokud vše nesplním. (Umíte si tedy představit, jak šíleně mi tento článek rozházel plány na příští týden! Vždyť jsem měla na pondělí nachystáno něco jiného! 😊)

zdroj: unsplash.com
zdroj: unsplash.com

A hlavně, když si zapíšete něco do diáře, tak je to jako kdybyste si to zapsali do hlavy! Často zápisník ani nemusím otevírat a pamatuji si, co mne další týden čeká. 

Zvonění na hodinu i doma 

Toto berte s rezervou 😊. Nemám doma nastavené zvonění, které mi hlásí, že začíná výuka. Spíš jsem to myslela tak, že i přesto, že jsem momentálně většinu času doma a skoro celý rozvrh je v mé režii, je nutné rozvrhnout si den na pracovní část, školní část a volno. Je velice snadné strávit u hromady úkolů celý den, nebo prokrastinovat čučením na videa. Když mě toho čeká hodně, tak si klidně rozepíšu jednotlivé úkoly i s časem, který činnosti budu aktivitě věnovat. Samozřejmě si nezapomenu zapsat i zaslouženou pauzu během které se odměním nějakou fajn mlskou.

Hlavně s chladnou hlavou 

A co říct na závěr? Jak se klasicky říká: hlavně se z toho nepo**** 😊. A právě s tím mi pomáhá pečlivé plánování. Cílem tohohle článku nebylo vychloubání se toho, jak vše zvládám (nebo spíš psychicky nezvládám :D), spíše mi přišlo fajn reagovat na článek, který na stejný podnět reaguje úplně jinak. Krásně to ukazuje, jak jsme každý jiný a musíme se umět respektovat 😊 a vzájemně se od sebe učit.

Možná někomu tento text poslouží jako takový pomocník během momentální situace, ve které jsme nuceni být vlastními učiteli a rozplánovat si den tak, abychom zvládli splnit všechny ty haldy úkolů, které se na nás valí.

Snad to všechno zvládneme!

Vaše Míša