A odkud že se známe? (Ne)jsi mi povědomá

25.11.2020

Zdravím všechny bezškatulkové příznivce. Dneska tu budu sdílet jeden svůj velký objev, který jsem učinila jenom díky našemu blogu a instagramu. Pohodlně se usaďte, dneska si budeme společně povídat o poruše jménem prosopagnosie. Předpokládám, že stejně jako já, jste tenhle pojem ještě neslyšeli. Takže na tomhle místě vás musím varovat. Existuje několik scénářů, které se vám po přečtení tohoto článku mohou stát. Zaprvé - hodně se nasmějete, protože vás až do této chvíle nenapadlo, že někdo takový problém může mít. Zadruhé - konečně pochopíte kamaráda, o němž jste si mysleli, že je namyšlený a přezíravý. Zatřetí - najdete se v tom a uleví se vám, že to není vaše chyba. Doufám, že jsem vás navnadila, jdeme na to! 😊

Ohlížím se, abych se ještě naposledy ujistila, že fakt nevím, s kým jsem si to právě povídala. :D
Ohlížím se, abych se ještě naposledy ujistila, že fakt nevím, s kým jsem si to právě povídala. :D

Většina z vás asi zná situaci, kdy se k vám na ulici někdo přihlásí a vy si nejste tak úplně jistí, o koho vlastně jde. Jenže, co když se vám to stává podezřele často a občas nepoznáte ani člověka, se kterým jste strávili předchozí večer, nebo své staré známé či spolužáky? Vítejte v mém světě. Už před časem jsem si uvědomila, že mám trochu problém s rozpoznáváním obličejů. Vlastně docela dost... Je to roztomilá úsměvná situace, když Míša při našich netflixových recenzích sype suverénně z rukávu, který herec kde hrál, a já se vůbec nechytám. Už méně zábavné je, že mám problém poznávat i některé své známé, které jsem dlouho neviděla, nebo dokonce příbuzné.

Pár situací ze života na úvod

Začneme příběhem. Sedíme s přáteli v čajovně a k vedlejšímu stolečku si přisedá parta našich vrstevníků. Jeden z nich nadšeně mává naším směrem. Aha, něčí známý, říkám si a ignoruji to. Jenže! Pak se ten nadšený mávač zvedá a volá na mě jménem. Polívá mě pot, protože povědomý mi tedy není ani trochu. Dokonce mě přichází obejmout a chová se opravdu HODNĚ přátelsky. Pořád nic. Nakonec se posadí napůl mezi jejich a náš stoleček a konverzuje s oběma skupinami. Ukazuje se, že o mě ví překvapivě hodně věcí, zahrnuje mě otázkami na moje studium, moje zájmy, práci a některé společné kamarády. Zdá se, že jsme museli buď dřív být opravdu dobrými kamarády, nebo jsme se někde v minulosti dali do řeči (možná opakovaně?) a propovídali spolu celý večer. Ale pořád nic. Zkouším pár návodných otázek, které by mě přivedly k nějaké nápovědě. Nic. Asi po dvou hodinách s kamarády odcházíme. Mávač mě opět objímá a srdečně se loučí se slovy "Doufám, že se zase brzy uvidíme, Martí!". Jenom to ne, děsím se v duchu. "Kdo to byl?" ptají se před čajovnou přátelé. "Absolutně netuším," potupně oznamuji a všichni se můžou potrhat smíchy.

Jiný příběh. S kamarádkami jsem vyrazila na maturitní ples svého bývalého gymnázia, ale někam se mi ztratily. Připojuji se k partičce, kde vidím(!) někoho známého. Zapovídávám se s jedním z kluků, který si má jít za chvíli pro šerpu, ale rozvázala se mu kravata a nikdo z přítomných to neumí napravit. S grácií královny uvazuji windsorský uzel. Klučina mě zahrnuje vděkem a ještě několikrát mi přijde během večera poděkovat. Za pár hodin zbytek jeho kamarádů po náloži alkoholu téměř leží pod stolem, společně se jim zasmějeme a ještě dvě hodiny si povídáme, než se rozloučíme. DRUHÝ DEN mě zdraví na chodbě. Nepoznám ho.

Ano, tohle se mi stává hodně často. A až ve svých pětadvaceti letech, po tom, co jste si v anketě na instagramu odhlasovali, jak vůbec nemáte problém poznat herce v jiné roli a hned vidíte podobu, mě napadlo zkusit vygooglit, jestli to náhodou není nějaká porucha. Nuže všechna čest a sláva Bez škatulky, díky blogu jsem se konečně diagnostikovala! :D

Tadáá, tahle diagnóza má i jméno!

Tak prosím pěkně, jde o neurologickou kognitivní poruchu, která se nazývá prosopagnosie (z řeckého prosopon = obličej a agnosia = nepoznatelnost). Hodně jsem se ztotožnila taky s pojmem obličejová slepota nebo vizuální hluch, což je naprosto přesné. Zajímavé na tom je, že se to vztahuje opravdu jen na obličejové rysy. Paradoxně tak docela bez problémů poznám třeba něčí kočku nebo auto... Protože jsem vždycky věděla, že s tvářemi je u mě něco špatně, snažím se si lidi zapamatovat spíš podle hlasu a dobrým vodítkem jsou pro mě také vlasy. Ale jak asi tušíte, to je trochu nespolehlivý poznávací znak, protože účes nebo barva vlasů se v čase jaksi mění, někdy dost výrazně. :D To je také můj oblíbený argument, když se mi miláček snaží říct, že to je přece ta stejná paní, která hrála ve filmu, který jsme viděli před hodinou. A já opáčím: "No jo, jenže tam měla dlouhé rovné blond vlasy a tady je přece má hnědé, vlnité a kratší. Úplně jiný člověk!". :D

No, abych vám předala ještě nějaké objektivní informace, tak touto poruchou prý trpí každý padesátý člověk a neví se přesně, co ji způsobuje. Většina lidí jí trpí od narození, ale může nastat i po nějakém úrazu. Problém není v tom, že bychom obličejové rysy neviděli, máme ale potíž zapamatovat si jejich celkovou sestavu a pak je znovu identifikovat. Holt pracovníci za přepážkou na letišti z nás asi nikdy nebudou. Poměrně dobře ještě zvládneme zapamatovat si tváře nejbližších rodinných příslušníků a přátel, které vídáme často a opakovaně. Četla jsem ale v rámci svého malého průzkumu i o extrémních případech, kdy lidé nebyli schopni rozeznat ani svou rodinu, nebo dokonce nepoznávali vlastní tvář v zrcadle.

Jiná kapitola už ovšem je, když vám nějaký příbuzný dá pro zábavu něčí (nebo klidně vaší) fotku z mládí a máte na ní dotyčného najít. Pro mě naprosto hororová situace, skoro nikdy to nezvládnu a bojím se, abych nikoho neurazila, když ho nepoznám a vyber místo něj třeba jeho neoblíbeného spolužáka. Sebe naštěstí vždycky nějak najdu, ale upřímně, jen díky elfím uším. A když nejsou vidět, hledám buď to nejmenší dítě na fotce, nebo největšího hubeňoura. Když se to setká i s blond vlasy, je skoro jisté, že jsem to já. 😊 Budete se smát, ale mon chéri se mi na začátku našeho vztahu snažil složit kompliment, že mám aristokraticky rovný nos. A já si v tu chvíli vůbec, ale vůbec nebyla jistá, jestli mám fakt rovný a špičatý nos, nebo jestli mám bambuli s hrbem a on se mě tím eufemismem jen snaží utěšit. :D Tak teď po čtvrt století už jsem si jistá, že je fakt špičatý. :D 

Asi nemusím dodávat, že chtít po mě, abych rozsoudila, jestli je něčí dítě podobné mamince nebo tatínkovi, je čirý nesmysl, ale lidi to na mě občas zkouší. :D

Ale přiznám vám ještě jednu věc - samozřejmě, že třeba rodiče bezpochyby poznám kdekoli a kdykoli. Ale kdybyste se mě teď zeptali, jaký tvar nosu, brady nebo jak vysoké čelo má moje mamka (promiň, mami, fakt za to nemůžu :D), už si nejsem úplně jistá, jestli bych odpověděla bez fotky správně. Dobře si ale pamatuji třeba barvu očí, tudíž jste-li nositeli nějaké netypické či výrazné, máte u mě vyhráno. Jen musíme stát blízko sebe, protože aby toho nebylo málo, ještě k tomu nevidím bez brýlí na dálku. :D

Nepoznám pachatele ani filmovou postavu

Upřímně doufám, že se nikdy nestanu svědkem žádného trestného činu, neb při představě, že po mně někdo chce, abych pachatele popsala, nebo nedej Bože identifikovala, mě jímá závrať. Asi tušíte, že by se úspěch nekonal. Kdyby přede mě postavili pět chlapíků s číslem (tak, jak to bývá ve filmech), spolehlivě bych řekla, že jsem ani jednoho z nich nikdy neviděla, a to i v případě, že bych se s jedním z nich potkala na chodbě a dala si s ním kafe. 

Občas je to trochu zádrhel i u filmů. kde je víc časových rovin (a to je mám tak ráda!), protože pro mě není úplně snadné poznat stejnou postavu "v jiné životní fázi". Nebo se taky občas stane, že v nějakém filmu či seriálu vystupují například dvě blonďaté paní. Horor! Jak je mám od sebe rozeznat?! To je přesně důvod, proč nedokážu odpovědět na frekventovanou otázku: Jaký je můj oblíbený herec/herečka? Logicky žádný, když nepoznám, že je to on/a. :D

V poslední době jsem se naučila v různých situacích říkat: "Promiň, nemám paměť na obličeje," ale popravdě, moc velké pochopení to tedy také nesklízí. Naštěstí je tu ještě můj milý, který mi občas do ucha pošeptá, o koho se jedná, když vidí, že jsem ztracená, nebo mi to prozradí, když se s dotyčným rozloučíme. 😊 A taky roušky, na které se nepoznání dá v této době dočasně svést. :D

Nomenclator 2.0

Musím říci, že tohle měli skvěle vyřešené staří Řekové. Ti z lepší společnosti měli při procházkách po městě vždy po ruce sluhu nomenclatora, který šel krok před pánem a nenápadně mu našeptával jména všech, koho po cestě potkávali. Lobbuji za takovou službu i v dnešní době. Nejsem tedy úplně příznivkyní otrokářství, tak myslím, že by to mohla vyřešit třeba nějaká chytrá aplikace... Tuším díru na trhu! Nomanclator 2. 0.! Kdo jde do toho se mnou? :D

Přiznám vám ještě jednu věc. Když se mám po delší době vidět s nějakým svým známým, občas si hledám na facebooku jeho fotky a snažím se si ho radši ještě upamatovat předtím, než na schůzku dorazím (občas ho pak stejně nepoznám a musí se přihlásit sám, zatímco já předstírám zamyšlení nebo hru "Jé, já jsem si tě ale vůbec nevšimla!"). :D Někdy taky nemístně zírám na lidi kolem sebe, protože se snažím analyzovat, jestli to není někdo, koho bych měla znát. Jednomu kamarádovi jsem v minulosti DVAKRÁT napsala, zda jsme se náhodou nepotkali, protože jsem měla pocit, že jsem ho někde zahlédla. Zpětně mám pocit, že to už snad muselo vypadat, že si strašně přeju ho vidět, a tak ho pořád otravuju, prostě trapas, protože to mě tehdy ani nenapadlo a jen jsem nechtěla vypadat nezdvořile. Pak jsme si jednou dali schůzku a víte, co se stalo? Přišel s oholenou hlavou, takže míra povědomosti absolutně nulová!

Touto (ne)humornou příhodou bych dnešní článek zakončila. Doufám, že jste se dozvěděli něco nového a že odteď budete tolerantnější k nám narušeným jedincům, kteří vás na ulici občas nepoznáme. 😊 Jestli jste se v diagnóze našli, můžete si oddychnout, že to není vaše chyba, ale na druhou stranu vás musím zklamat informací, že žádná léčba zatím neexistuje. Každopádně teď můžete na všechny chrlit pojem prosopagnosie a ohánět se jím! 😊